Archív rubrik: Expedice Albánie
Albánie národní park LURË
Kdo navštívil Albánii prokazatelně se tam vrátí znovu! To Vám zaručuji .To jsem udělal i já a znovu se do Albánie vrátil. Letošní expedice byla pojata trochu obsáhleji a to okružní cestou po balkánských zemích: Černá Hora, Albánie, Kosovo, Makedonie. Toto bylo náročnější než loňská expedice z důvodu nutnosti mít veškeré věci na čtyřkolce po celou dobu expedice. Bez možnosti doplnění výbavy v základním táboře. Tuto expedici jsme jeli ve třech lidech Karel na Kawasaki 750, Dan na Can Amu 650 a já Leoš na Suzuki 750. V této reportáži Vám napíši něco z návštěvy národního paku Lurë v centru Albánie. O ostatních zemích se rozepíši v následujících reportážích.
Národní park Lurë se nachází ve stejnojmeném pohoří. Národní park vznikl kvůli jeho 12 jezerům pocházejícím z doby ledové. Nejznámější a zároveň nejnavštěvovanější jezera jsou: Velké jezero (Liqeni i Madh) s rozlohou 32 ha, Černé jezero (Liqeni i Zi), Květinové jezero (Liqeni i Luleve) a Dobytčí jezero (Liqeni i Lopeve). V parku žije medvěd hnědý, vlk euroasijský, rys ostrovid a další vzácné druhy. Vzhledem k extrémni nedostupnosti národního parku si zachová nedotčenost ještě na hodně dlouhou dobu…
Po expedici Kosova jsme se bez problémů na hranicích přesunuli po krásných asfaltkách z měata Kukës do Peshkopi. Dále vedly už jen polní prašné cesty k úpaní národního parku. Na všech mapách byla tato cesta značena jako zpevněná asfaltová, realita byla taková, že to byla špatně udržovaná prašná cesta po vrstevnicích hor plná zatáček a nekonečných serpentýn se šířkou, že se těžce míjely dva osobáky. Provoz byl ale nulový osobní auto žádné jen pár náklaďáku se dřevem s řidiči, kteří by zasloužili řád práce za odvahu toto odřídit a taky v takovém autě zvládnout. Již tato cesta byla takový malý cíl, protože poskytovala nádherné výhledy do okolí, hlavně byly zajímavé šílené propasti a každou chvili jsme zastavovali a kochali se. Vesničky na této cestě byly opravdu hodně mimo realitu. Zde se zastavil čas ještě na hodně dlouho. Problém byl s prachem, jeli jsme asi v kilometrových rozestupech, ale filtry po pozdější kontrole toho měly i tak dost. Vedro veliké protože nadmořská výška nebyla ještě moc vysoká a tak nás trápilo vedro hlavně při zastavování. S vodou ale nebyl problém každou chvíli jsme míjeli skalní převis s pramenem pitné ledové vody.
Asi po 30 km jsme se přiblížili k národnímu parku Lurë. Cesta se znatelně zhoršila obrovské balvany a prudké stoupání znemožňovalo plynulou jízdu. Zde jsem si udělal rekord asi 20km jsem jel na redukci jinak bych asi při rychlosti 5km/hod zničil řemen. Podvozek taky dostával na frak . Já jako jediný jsem neměl podvozek chráněný plechem a tak to odnesla část plastového krytu. Tak konečně jsme v národním parku, sice žádná cedule ani žádný poutač, ale krásná příroda štíty hor a později nalezené horské pleso prozradilo, že jsme na místě. Toto jezero jsme našli za pomoci místního pastevce, který nám poradil, kde přenocovat. Původně jsme chtěli přespat u řeky, ale on nám vysvětlil že tady dole u řeky nás sežerou komáři a že když vyjedeme o 500m výš, tak že tam už bude klid od komárů a že bude pěkné koupání. Měl pravdu komáři o několik metrů výš zmizeli. Moje navigace mi ohlásila, že cesty skončily a byl jsem v koncích. Naštěstí Dan nastartoval svoji navigaci s nově staženými podrobnými mapami. Tam bylo pokračování naší cesty přes národní park značené. U prvního horského jezera jsme postavili stany, protože se již stmívalo a na další cestu již nebylo moc světla času a ani sil. Při stavění stanů se odkudsi objevili místní pastevci, kteří se zájmem okukovali jak to stavíme, udělali jsme s nimi společnou fotku. Po chvíli se zase vytratili do svých obydlí- salaší, kdesi za kopcem. Po postavní tábora samozřejmě následovalo koupání v jezeře, voda byla vzhledem k nadmořské výšce teplá, umyli jsme ze sebe množství prachu nachytaného na celodenní cestě. Jezero bylo samozřejmě čisté s množstvím čolků a žab, které nám po celou noc „pěkně“ vyhrávaly. Potom večeře, pivo, trochu debaty a šli jsme krásně utahaní spát. Špunty v uších zaručily, že jsem neslyšel pastevecké psy, žáby a asi ani medvědy, kteří prý zde žijí. Medvědy jsme za celou dobu expedice neviděli asi jim vadil hluk 4kolek .
Noc proběhla v pohodě, Ráno krásné slunce za chvíli vyhnalo teplotu hodně vysoko, balíme něco jídla, proběhne kávička a valíme dál. To jsme ale nevěděli, že ten pořádný nekonečný terén nás teprve čeká. Karel hned po usednutí za řídítka zjistil nemilou věc a to, že mu totálně odešly svaly na rukou (je nutné si uvědomit co jsme měli za sebou nejenom cestu zde v Albáníí , ale že jsem již absolovovali týden jěždění po Černé Hoře, Kosovu a Makedonii a že máme zasebou stovky kilometrů.). Po několika km se naštěstí šílená cesta změnila v běžnou kamenitou, a Karlovi se ulevilo, polkl něco málo prášků, které asi taky trochu zabraly. Dojeli jsme k dalšímu horskému jezeru, pak zase a zase. Jezer bylo podél naší cesty hromadu a byly opravdu úžasné. Super bylo, že jsme od prvního jezera, kde jsme nocovali nepotkali za celou dobu jízdy po národním parku člověka. Pastevci, ovce prostě nic se zde již nevyskytovalo jen divoká příroda a my. Asi u pátého jezera jsme dali větší pauzu, svačinku a koupání. Já s Danem jsme tam vlítli, Karel si tentokrát koupání odpustil, byl ve stínu lízal si rány ze včerejška a nabíral síly na další cestu. Hladina tohoto jezera byla v nadmořské výšce 1750 m.n.m. teplota na schlazení ideální ,čistota nekonečná. Hned vedle jezera se tyčila zasněžená hora, která nám připomínala, že naše Sněžka je někde hluboko pod námi, no prostě byl to ráj na zemi vykoupený vysilující cestou, která nás sem přivedla. Jenže kdyby byla cesta sem tzv. vyasfaltovaná tak by zde bylo hromadu lidí a to by už nebylo to kvůli čemu jsem sem jeli. Díky této odlehlosti to takto zůstane doufám ještě hodně dlouho.
Další cesta již vedla z kopce, všude se začaly objevovat vysoké stromy, začly být vidět domky poseté po údolí, bylo znát že se dostáváme do (civilizace). Cesta se citelně zlepši byť byla stále prašná , ale dalo se jet rozumnou rychlostí, nekonečné zatáčky a serpentýny ale prodlužovaly náš cíl dojet do večera k moři. Ještě, že okolní krajina byla stále nadstandartně zajímavá, takže nám toto cestování nevadilo a brali jsme to jako výlet s kocháním se po okolí. Po několika km jsme sjeli k větší řece, kde jsme dali pauzu, jídlo, a koupání v nečekaně velice teplé řece. Karel se nám zde ve vodě probudil k životu, no ale my jsme takovýto relax potřebovali také. Po osvěžení jsem jeli ještě asi 10 km něž jsme najeli na asfaltku, kterou jsem si rapidně zrychlili cestu a moře jsme tak v pohodě stihli i s koupáním a suprovou nekonečnou jízdou po plážích.
Kudy do n.p.Lurë ?
Do parku vedou pouze dvě cesty od jihu a od severu, my jsme-li od jížní strany.
Od jihu: Z Peshkopi do Fusha Muhurr za řekou již pouze po prašné cestě asi 40 km k n.p. Lurë přes vesničky Selishte, Murre, Quaf Murre. Za Quaf Murre na sever do kopců po špatné kamenité cestě.
Od severu: Z většího města Rreshen po asfaltu do Përlatu a potom 45km po šotolině do vesničky Füshe Lurë a dále do kopců k parku Lurë .
Doporučuji kvalitní navigaci, vypadá to jednoduše , ale je tam plno odboček a právě ta málo vyjetá nebo někdy neznatelná je občas ta správná cesta. Místní ohledně dotazu na cestu potkáte pouze v údolí pak už je to na Vás a Vaší navigaci. Mapy mám dvě, ale byly hodně nepřesné a sloužily pouze k hrubé orientaci popřípadě k dotazu na cestu.
Kompletní fotogalerie: zde
Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát
Expedice Albánie
Leoš Machát nám na náš server přispěl vynikající reportáží z dobrodružné cesty do Albánie a my Vám jí tedy tímto přinášíme:
Do Albánie jsme se vydali začátkem května, mělo nás jet 6 ale kvůli pracovnímu vytížení jsme jeli jen tři: já Leoš2 na Suzuki KingQuad 750, Červík na Arctic Catu 700 a Véna na Polarisu X2 800 ccm. Albánie je hornatý stát na západě Balkánského poloostrova, u pobřeží Jaderského a Jónského moře. Díky své výhodné polozeu krásného pobřeží a v oblasti příznivého podnebí by se očekávalo masové využití turistiky. Ale ono tomu tak není. Od zbytku Evropy ji dlouhá léta dělil totalitní komunistický režim, který byl izolován od všech států západní i východní Evropy. Tato absolutní izolace přivedla Albánii mezi nejchudší země Evropy. Izolace má však s odtupem doby i své klady a to krásy nedotčené horské přírody s místními lidmi s jejich stylem života, takovým stylem života na jaký jsou zvyklí a jaký mi ostatní obdivujeme. Třetina území Albánie leží ve výšce nad 1000 m n. m. a to je to pravé co mě tam tak táhlo. Nekonečné nedotčené hory s hrstkou místních lidí pastevců a horalů, kteří si tam žijí svůj pro nás nepochopitelný život.
Projezdili jsme pohoří Albánských Alp (Prokletje) s nejvyšším vrcholem Korab (2 764 m n. m.) leží na hranicích s Makedonií. Albánie, albánsky: Shqipëri (čti Šiperi) není nebezpečná jak jsem slyšel a jak mě od cesty odrazovali, je pravda že na hranicích je to takové komunistické čekání 1-2 hodiny, ale není to buzerace jak si někdo představí s kompletním rozebráním 4kolky a kontrolou veškerých věcí. Datlují do počítače úplně všechno z pasu, techničáku včetně VIN kód, zelené karty a nakonec si pěkně ofotí i Váš pas. Dělají to strejdové s velkými pupíky, kteří očividně nikam nespěchají. V Albánii jsem udělal asi 1000 fotek , ale hraniční přechod je jen na dvou a to hodně tajně, prostě ta atmosféra tam byla taková … zvláštní. Ale proběhlo to v pohodě narozdíl od hraničního přechodu mezi Bosnou a Černou Horou, tam si celníci vymínili 2 expediční trička! Hned za hranicemi na první benzínce jsem rozměnili Eura za Albánské Leky ( ALL ) kurz zde i všude jinde byl hodně podobný a byl velice solidní při porovnání s ofiko kurzem. Ceny jsou k mému překvapení celkem vysoké, pivo cca 25-30 Kč, benzín do 30 Kč, ryba s přílohou 180Kč, ubytování v hotelu hrůzy 270Kč bez vody a světla.
Samozřejmě že jsme spali ve stanu, ale po třech nocích jsem vyhledali ubytování abychom se mohli osprchovat, tedy pokud tekla voda.V horách bylo míst na stanování poskromnu, hodně kamení a příkrých srázů, ale vždy se našlo příhodné místo. Z domova jsem si přivezl ujištění, že zde žádní medvědi nejsou. Za týden jsem se v Černé Hoře od místních dozvěděl, že je tam medvědů hodně a že jsme blázní spát tam ve stanech, plácali se do čela a odcházeli snad volat Chocholouška. Při sjezdu z hor jsme našli nástěnku s fotografiemi tzv.fotopastí, no a byli tam samí medvědi, ale my jsme žádné neviděli, takže tam prostě nejsou a hotovo :-) Noci v horách byly super, nádherná panoramata jak z filmu, škoda těch špuntů co jsem musel mít v uších jinak bych si užíval i zvuků hor. Ale poslouchat řev žab u horského jezírka, nebo štěkot pasteveckých psů celou noc by se fakt nedalo. Možná jsem přeslechl i ty mědvědy co se motali kolem, takže špunty rozhodně nezapomenout. Nejchladněji bylo v cca 1600 metrech a to 3°C ale dobrý spacák to jistil. Co mě v horách překvapilo byly želvy, každou chvíli jsme zastavovali , nebo se v poslední chvíli vyhnuli těmto tvorům, kteří nevím proč žíjí zrovna tady celkem vysoko v horách. Oproti Rumunsku jsou zdejší hory trochu jiné, nedá se jezdit po jejich vrcholech, protože zde jsou hodně ostré a skalnaté, sjízdých cest je zde méně, takže když to jednou cestou nejde, tak další alternativa znamená složitšjší hledání a velká zajížďka .V Rumunsku je cest hromadu a dá se vybírat kterou se vydám.
Albánie je plná komunistických budovatelských památníků a hlavně velké množství bunkrů, takových malých půlkulatých nesmyslů, kterých je na území Albánie pře 500.000 ks. Byly stavěny asi před 25 lety proti údajnému nepříteli. Jsou tam i velké pevnosti, hlavně na pobřeží. Všechny jsou volně přístupné a pro milovníky vojenských opevnění je to ráj na zemi. V Albánii zapomeňte, že na každé křižovatce budou dopravní šipky které ukazují kam vede cesta, je jich velice málo a když jsou tak budou vždy rozstřílené většinou z brokovnice. Je to asi místní sport střílet do všech dopravních značek. Komunikace s místními je velice špatná, jazyk je uplně jíný a žádnému jazyku se nepodobá. Kývání hlavou ano -ne je přesně naopak to nás taky párkrát zmátlo, když nám místní ukazoval že tam neprojedeme, ale vlastně kýval že se tudy jet dá.Anglicky umí je několik mladších ročníků. Při jedné z vyjížděk nás zastavila Albánská televize kluci odjeli, tak rozhovor zbyl na mě, anglicko-německy jsme si popovídali, no ale ruku na srdce ještě že to nikdo v ČR neuvidí. Mapové podklady vcelku souhlasily s realitou, navigace nás jednou vypekla, když Uncle Google nás poslal cestou, která nebyla, ale čekalijsme že to bude horší. Cesta označená jako zpevněné je ve skutečnosti těžce průjezdná cesta plná kamení s velkým převýšením.Všechny výjezdy v horách nás zastavily cca v 1600 metrech kvůli sněhu. Květen není ani na Albánii moc vhodný na zdolání nejvyšších vrcholků, doporučují léto, nebo září.
Jací jsou albánci? Ve velkých městech jsem z nich nebyl moc odvázán, sice se nic nedělo, ale ta špína kolem rozpadlé domy, shluky lidíjak na nás z chodníků pořád něco pokřikovali mě moc nelákaly k zastavení. Nikdy se nic nestalo, ale jejich reakce na naši přítomnost dost prožívali. Katastrofa jsou řidiči, neustále troubí, předjíždí nás, jedou velde čtyřkolky, křičí troubí, zase předjíždí, bál jsem se že mě nabourají, no dočkal jsem se.V křižovatce byla stopka, tak jsem zastavil, no ale s tím ten za mnou nepočítal, protože na to se tady nehledí .O metr mě strčil do křižovatky, rozbil si značku, o moji kouli ještě že tam byla. V horách jsou Albánci úplně v pohodě bez vyjímky mávají zdraví, klidně by i pomohli, ale jak si o pomoc říci? Policie bez problémů, bylo jich ve městě celkem dost, ale žádné stavění, nebo buzerace, naopak za Vénou jeli přes půl města, aby mu vrátili termoláhev, kterou ztratil. Ještě mu pak ukázali cestu z města protože jsme mu nechtěně ujeli. Zajímavé na vozovém parku albánců je naprostá většina aut značky mercedes! Jsou to většinou starší modely, které by na naších STK nikdy neprošly. Tady se to neřeší policie akorát měří rychlost, dopravní přestupky a zákazy přehlíží. Všichni řidiči mají zvláštní sport předjet vše co jede před nimi a to za každou cenu, samozřejmě za neustálého troubení. Motorkáři to je taky dílo, neviděl za celou dobu expedice ani jednoho v helmě. Předjíždí vás klidně i zprava a mají radost z toho že jsou o 3km rychlejší .
Cestu k moři jsme si zkrátili (asi 50km) po dálnici. Tímto se všem 4kolkářům omlouvám, ale chtěli jsme najít pěkné místo přímo u moře ještě za světla. Jestli se na dálnici platí nebo jestli tam 4kolky smí to nevím, ale jezdilo tam kde co, takže asi jo. Díky tomuto přesunu jsme našli luxusní místo na stanování na útesu přímo u moře! Toto se mi na Albánii líbí, že v jedné zemi a kousek od sebe se dá brodit sněhem vysoko v horách, a zároveň bezstarostně jezdi po pláži podél teplého moře s palmami.U moře to bylo jako někde v karibiku, teplé moře, jemný písek, dlouhé pláže. Bohužel jsme v Albánii, takže se našly v zákoutí i hromady odpadků vyvržené z moře, většinou ze směru velkého města. Teploty byly vysoké ale koupání to vše nahradilo. Další ubytování jsme našli přímo na pláži, nové chatky za 10 Euro za osobu a noc. Za celou dobu jsme v Albánii potkali z turistů 5 čechů na kolech, 2 motorkáře taky z Čech a míjeli jsme pár motorkářů z Německa toť vše. Auta s vleky jsme nechali v Černé Hoře v kempu českého majitele, asi 40 km od hranic s Albánií. Celou Albánii jsme pak jeli pouze na 4kolkách. Důležité bylo vézt navíc ještě 30L benzínu v kanystrech, protože hustota benzínek byla v odlehlých oblastech mizivá. Na cestách je potřeba být opatrný,hlavně v nepřehledných zatáčkách, každou chvíli jsem objížděli spadlé velké kusy skal, velké výmoly v asfaltu a stržené kusy cesty také nebyly vyjímkou. Samozřejmě krávy, ovce, osli, kozy byli neustále hlavními uživateli všech silnic, velice pomalu šli stranou, což je vždy nebezpečné. V Albánii jsme byli 6 dní v Černé Hoře jsme jezdili 5 dní celkem tedy i s cestou z čr 12-ti denní expedice. Autem najeto 2600 km na 4kolce najeto 1300 km. Pro informaci moje náklady úplně se vším i s dopravou cca 35.000 kč .
Doporučuji jet do Albánie vnitrozemím né po Jadranské magistrále, ta je hodně na jihu prašná a plná zatáček. Takže: V Chorvatsku po sjetí z dálnice jet do Ljubuški, Čapljina, Stolač, Predolje, Bileča, Nikšič, Podgorica a na Shköder. Je to mimo turistický ruch, nové silnice a na hranicích klid. Při cestě domů jsem jel bez zastávky a zvládl jsem to s vlekem za 16 hodin.Na vleku jsem samolepku 80km přelepil na 100km, abych mohl letět 110 :-) A co navštívit v Albánii? Albánské Alpy, národní park Théth, Skadarské jezero, přehrady na řece Drin,trajekt na přehradě Komanit, pevnost Rozafa ve Shköderu, poloostrov Kepi i Rodonit, zachovalé vojenské opevnění, Jónské moře, národní park Lugina e Valbonës….
Nezapomeňte, veškeré doklady, kontrolují vždy pas, zelenou kartu, spz, technický průkaz, řidičák. Dobré je udělat si pojištění, já si udělal pojistku proti krádeži a živlům. Sebe je důležité nechat se pojistit na sportovní výkon! Běžné pojištění které se používá na dovolenou nepokrývá zranění způsobené jízdou na 4kolce. V rádcích pro cestu do Albánie se doporučuje mezinárodní řidičský průkaz (Ženevský typ) ale nikdo ho po mě nechtěl, a kluci ho ani neměli. Zapomeňte na výměnu peněz v Čr na Albánské Leky, nikdo to tady v bankách ani neznal, koukali na mě jak na blázna, takže jedině tam a za Eura. Vývoz Leků ze země je zakázán, takže jsem si jich pár na památku dovezl. •
Kompletní fotogalerii naleznete zde : Albánie , Černá hora ZDE , Cesta do Černé hory, Kotor, Budva
Máte-li nějaký konkrétní dotaz, klidně mi napište : email – Leos2@seznam.cz