A je tady další rumunské ráno a snídaně.  Celý týden se probouzíme do vyloženě letního počasí a dnešek není vyjímkou sice se práší jako fík a v potocích není moc vody ale je krásně.  Po snídani tentokrát vyrážíme všichni s tím, že mladý bimbajs jede na mém TGB Blade. První cesta vede opět do Nuova Moldova pro benzín a pak tradičně přes lom na hřebeny hor mezi Gernik a Svatou Helenu. Tentokrát však pokračujeme po hřebenech nad dunajem směr Svatá Helena.

Kocháme se četnými výhledy na dunaj a okolní pastviny. Opět jedu první a tak v jedné pasáži tradičně nabírám smečku psů, která mně zase pěkně prohání a to jako vždy zrovna v docela obtížné pasáži cesty :D Když mně ostatní dojíždí říkají, že to byl parádní pohled jak mně pejci hnali já jim na to odvětím „to k rumunsku patří“ zatím netuším, že se z této věty stane hláška týdne :D.

 Po hřebenech pak mijíme Svatou Helenu a rozhodujeme se pokračovat dál.  Za helenou se mění charakter břehů dunaje a břeh tvoří vysoká bariéra skal po jejichž vrcholku přejíždíme.  Hledáme ve spleti polních cest tu pravou která nás posune dál po hřebeni a Pája nám dělá průzkumníka. V jedné pasáži pak cesta padá prudce k směrem k dunaji a průzkumník se nám nevrací. S mírnou obavou se ho s Bimbajsem seniorem vydáváme hledat a nakonec ho nacházíme při otáčení kdy hlásí že dál to nikam nevede. Ujímám se vedení a mířím na první polní cestu která mně napadne když mně cesta přivede na zelený vrchol kopce chci se rozhlédnout kam dál a zjišťuji že stojím přímo u značené vyhlídky na dunaj :D Hned vypadám jako zkušený navigátor byť jsem o vyhládce ani o cestě k ní neměl sebemenší tušení :D .

Všichni vybíháme k hraně skály a kocháme se famózním pohledem na řeku a okolní kopce. Pak opět usedáme na stroje a míříme dál ve snaze pokračovat po hřebeni.  Vybírám cestu, která za helenou míří dál po hřebenech (bohužel zhyzděných větrnými elektrárnami). Po pár kilometrech cestu přerušuje velká pastvina a přes cestu natažený elektrický ohradník. Zastavujeme a řešíme otáčení ale z blízkého políčka na nás česky volá domorodec ať si ohradník otevřeme a pokračujeme dál. A skutečně ohradník má gumovou rukojeť a dá se pro účely průjezdu otevřít.

Pája tedy dělá vrátného a my všichni míříme dál přes obří pastvinu.  Na druhé straně pastviny zastavuji abych otevřel a volám na za mnou jedoucí Blaženku aby mně s mojí kolkou také projela branou a tedy nechávám stroj odbržděný na cestě. Blaženka projíždí ale bez zaváhání pokračuje dál (později vysvětluje že špatně rozuměla) já se otáčím a zahlédnu jumbo, které se samo rozjíždí a jako z udělání na prvním metru bere kolem za kámen který stáčí řidítka rovnou dolů do rokle. Následuje můj skok hodný tarzana, kdy v poslední vteřině chytám řidítka a brzdím. Ufff tak tohle bylo skutečně o chlup a kolka mohla být na kaši. Za mnou stojící sýkorka jen nevěřícně valí oči zachycení stroje bylo fakt v poslední vteřině.

Zavíráme tedy pastvinu a pokračujeme dál. Ve vesnici nám domorodec poradil, že máme vystoupat na hřeben k větrným elektrárnám a tak opět zkoušíme každou cestu tím směrem. První zvolená stoupá pěkným výjezdem za kterým dáváme oběd a pak zkoušíme pokračovat. Jedu první a opět se dostávám do situace že to dál nejde. Při pokusu o otočení mně Jumbo klouže bokem a zastavuje se o strom. Plasty opět zadrnčí ale drží jako fík. Kluci mně vysvobodí a jedeme zpět. Další zhruba dvě hodiny zkoušíme cestu za cestou ale žádná nás na vrchol nevede.  Nakonec končíme u salaše a tam nám rumun definitivně potvrzuje že tudy cesta nevede. Otáčíme se tedy a až za velkou pastvinou s ohradníkem zkoušíme jinou hřebenovku která nás konečně přivádí na vrchol kopce k větrníkům.

Ke každému větrníku vede nová super asfaltová silnice a to s ohledem na kvalitu denně užívaných cest u vesnic a měst jasně dokládá že zde někdo postupuje s ohledem na zájmy vlastní nikoliv zájmy místních obyvatel. U posledního větrníku instiktivně nacházím cestu do údolí kterou klesáme do protilehlého údolí a dál stoupáme na parádní hřebenovku. Hřebenová cesta nás vede zhruba 10 kilometrů a až na krátkou zastávku u rumuna s traktorem naloženým dřevem a píchlou pneumatikou víceméně nezastavujeme. Pořádně stavíme až když nás hřebenovka vyplivne v údolí Sichevity. Dáváme pauzu u potoka proháníme stovky žab, Pája laškuje tím že po mně hází kameny velké jako lidská hlava a já ho na oplátku proháním klackem až si při tom vyvrknu kotník :D No prostě ústav na výletě :D.

Protože jsou zhruba 3 hodiny a to je na návrat domů poměrně brzy rozhodujeme se že zkusíme nějakou cestu na protilehlé straně údolí. Jednu takovou nacházíme stoupáme na hřeben ale zhruba po hodině nás cesta přivádí jen o pár kilometrů výše opět do údolí Sichevity navíc za plot nějaké salaše. Projíždíme salaší  a sjíždíme k potoku.  U brodu kluci řádí ve vodě a myjí stroje. Po umytí zjišťujeme že má Bimbajs senior prasklé zadní rameno u polárky a tak je zkáza polarisů dokonána. Aby toho nebylo málo mladý bimbajs hlásí že Blade modře kouří a když kontroluji olej je na suchu takže destruction derby pokračuje. Víceméně jen Jumba a KQ vrčí dál bez potíží. Byť jsme měli v plánu dát ještě nějaký terének tak otáčíme a vyrážíme směr Gernik. Bimbajs senior jede pomalu a mladý s mým TGB je tažen za Pájou.

Já jedu napřed a opět dávám Jumbu pořádně za uši ve zhruba 5 km dlouhé RZ po štěrkové cestě. V Gerniku všichni vyrážíme na pivko tentokrát opět i s panáčkem.  Po nějakém čase si k nám přisedá mladý český pár který je zde pěšky a sepisuje seminární práci o místních lidech. Všichni vyráží na večeři my s Pájou ještě sedíme s tím že je doženeme což se již nepodaří.  Sýkorka s Blaženkou se již nevrací jen Bimbajs senior večer přijíždí s tím že zavařil rameno a jde si s námi dát ještě jedno na dobrou noc :D. Já ještě povozím mládežníky na čtyřkolce a zdá se že získáváme dva budoucí kolkaře a pak s Pájou zapadáme do útrob hospůdky kde s panem majitelem sedíme až zhruba do 1 hodiny v noci. Když míříme domů Pája baví celou ztichlou ulici výskáním ala americký kovboy :D.

Vyndavám notebook abych ještě zapsal deník ale po pár větách u toho usínám. Dnes se tedy rozloučíme autentickým záznamem z deníku „dnes jsme vyjzraaaaaaauuuigpsdpáčíl llklj lkjl jffffffnnnnnnnnnnnnnn“ :D

Dnes ráno Blaženka hlásí únavu sebe i stroje a tedy i to, že s námi nepojede. Sýkorka se přidává s tím, že bude trávit den s Blaženkou a tak vyrážíme jen ve čtyřech Bimbajsové + Pája a já.  Za plán si dáváme vyrazit na Rovensko a dále pokračovat směr Bígr. Abychom nejeli stejnou cestou, tak hned za Gernikem mířím více západně na zatím nejeté cesty. Přejíždíme několik údolí a zhruba po hodince zajíždíme do hlubokého lesa. V jedu chvíli nás cesta přivádí k závoře přes cestu. Jsme překvapeni protože na závoru jsme zde doposud nenarazili a tak otáčíme a hledáme jinou cestu která by nás dovedla do údolí k Sopotu Nou. Nakonec přes louky a pastviny zajíždíme k prudkému traverzovitému sjezdu kterým prudce padáme k řece. Po sjezdu zjišťujeme, že jsme tudy včera jeli ale rozhodujeme se dále pokračovat opět cestou nejetou. Po nějakém čase vyjíždíme na hřebeny pod Rovenskem kde vidím vpředu jedoucího páju zastavit u Salaše. Dojíždím ho abych zjistil proč stojí a v tom okamžiku přibíhá smečka pasteveckých psů a tak vyrážím na tradiční závod a psům ujíždím až na louce za salaší. Kluci mně následují akorát Bimbajs senior zastavuje aby prohodil pár slov s pastevcem ovcí ale psi ho moc pokecat nenechají takže nás brzy dohání :D.

Na vyvýšeném zeleném vrcholu fotíme parádní výhledy a pak už pokračujeme do Rovenska. Na návsi dáváme svačinku a potom vyrážíme na červenou směřem na Bígr. Cesta je to pěkná lesy houstnou a my jedeme po vrstevnicích zhruba 10 km než cesta začne klesat do údolí. Protože jsou okolní kopce výrazně příkřejší než ty v okolí Gerniku je jasné, že sjezd a následný výjezd nebude jednoduchý. Do údolí ale sjíždíme překvapivě hladce a ještě máme příležitost kochat se parádními výhledy do okolních kopců. 

Když sklouzneme dolů začínáme hledat značku, kterou nenacházíme a tak se vydáváme údolíčkem dál.  Cesta je naprostá špička v tomto suchém počasí narážíme na četné brody, bahno a trialové přejezdy.  Pája jede první a tak zastavuje a otáčí se s tím, že tudy značka asi nevede. Dostává odpověď „to je jedno cesta je fantastická někam dojedem“ a tak pokračujeme. V jedné pasáži míjíme důlní štolu s původní výdřevou tak fotíme a pokračujeme dál. V jedné pasáži Pája předvádí parádní číslo, když za jízdy ťuká do navigace přičemž kolem zabere za kámen, který mu vytrhne řidítka a on si pěstí rozbíjí přední plexi štít na jeho miláčkovi. Nu Pája už nemá plexi. Je to ještě vůbec náš Pája ? :D Když ulomený štít kurtujeme na nosič zjišťujeme, že někde ztratil i písmenko P a tedy už má přezdívku jen „Ája“. Jak je každému jasné tohle už mu po zbytek zájezdu a kdo ví jestli né déle nikdo neodpáře :D.  Po pár kilometrech se však údolíčko zařezává do skal a cesta dál nevede. Otáčíme a při cestě zpět se nám podaří najít červenou značku, která však bohužel stoupá kamzičí stezkou prudce na hřeben. Zkouším na stezku najet ale hned na prvních metrech je jasné, že tudy to opravdu nepůjde.

Zastavujeme tedy a dáváme oběd. Po obědě se rozhodujeme, že budeme zkoušet každou cestu vedoucí požadovaným směrem na bígr. Vedu já a tak zkouším první odbočku. Jako tradičně cesta v údolí vypadá parádně ale hned jak zapadne do lesa zjišťujeme že je kompletně odplavená potokem. Otáčím se na kluky ale ti jen pokynou ať to zkusím dál.  A tak jedeme .. přejíždíme balvany náklony až narazím na zhruba metrový schod. Kluci mně dojíždí a já se jej snažím zdolat což se podaří až za notné pomoci kluků. Potom sleduji jak ostatní schod zdolávají s menšími a menšími potížemi a nakonec je již tak rozhrabán, že nepředstavuje žádný problém. 

Po pár kilometrech jsme opět na konci jelikož cestu zatarasuje utržený svah se stromy takže klasicky otáčíme a vracíme se zpět a hledáme další cestu v požadovaném směru. Po nějaké chvíli opravdu narážíme a to na dřevařskou cestu, která už u svého ústí nese znaky probíhající těžby tedy, všude mraky větví atd..  Vyrážím nahoru a jsem unešen, v duchu si říkám tak tohle je ten pravý offroad ( kluci za mnou pak to samé víceméně opakují nahlas ). Drápeme se svozovou cestou s obrovskými někdy i přes metr hlubokými kolejemi od harvestoru. Všechno je čisté bahno a kolejemi tečou potoky vody. Přední náhon připínám víceméně ihned a drápu se nahoru. Předemnou sleduji Bimbajse juniora jak v pravé koleji couvá a pokouší se prorazit na několikrát. V tu chvíli udělám chybu a rozhoduji se přeject do koleje levé. To se mně s vypětím všech sil podaří ale o pár desítek metrů dál zjišťuji, že je kolej hluboká tak, že mám kolku víceméně na boku a dřu skálu kanystrem, který mám uvázaný na předním nosiči. Zastavuji a volám o pomoc protože couvat se mně nechce tedy doufám, že se naviákem z koleje dostanu. Ve stejný okamžik však proti mně přijíždí Bimbajs junior, který se nahoře otočil a hlásí, že musíme vypadnout protože proti nám jede harvestor se dřevem a není žádná šance mu v tomhle marastu uhnout.

Jako mávnutím proutku tedy couváme zhruba kilometr, který jsme před chvílí vystoupali. Dole zastavujeme totálně obalení bahnem ale s úsměvy od ucha k uchu.. tohle byl Vážení fakt masakr.  Rumun v Harvestoru nás zdraví a hlásí, že nahoru to nemá smysl, že cesta končí pár metrů nad místem, kde jsme skončili. Nezbývá nám tedy než sklouznout údolím k dunaji. To nám ale tolik nevadí protože je již pozdní odpoledne a jsme řádně vyštavení z dnešního totálně terréního dne. Při klesání k dunaji potkávám cestu, která směřuje k sousednímu údolí blíže Rovensku a tak se na ní vydávám. Brzy ale zjišťuji, že nejsme všichni. Obracím a pár set metrů zpět nacházím mladého bimbajse, který mně bezeslova ukazuje praský zadní kříž jeho Polarisu. Bohužel všem je jasné, že dojezdil a tak ho táta zapřahuje na lano a společně míříme směr Rovensko. V Rovensku na návsi potkáváme partu pražských motorkářů, které postupně zdravíme a oni nám postupně neodpovídají, asi jinej gang. Po krátké pauze pokračujeme směr Gernik s tím, že na rozbité polárce jede Bimbajs senior. Cesta jde vcelku OK akorát Bimbajs nadává, že jezdit na polárce jen na předek je totální záběr na ruce. Po pár kilometrech sjíždíme do vrchní části údolí Sichevity, kde zastavujeme a čekáme na posledního jedoucího Páju. Ten doráží a už z dálky nám ukazuje pěkně krvavý loket. Když zastaví zjišťujeme, že má kromě krvavého lokte i obtisklou krabičku na stehně a celkově je docela vytuněný. Vybaluji lékárnu a mezitím co mu ošetřuji loket vypráví, že si dával sjezd “sportovně“ až do okamžiku, kdy to nezvládnul a převrátil se na bok :D No jeho vyleštěná sůza dneska dostala pěkně na frak. V údolí Sichevity dávám RZ a na posledních pár kilometrech dávám Jumbu pořádně za uši . Užívám si průjezdy vesničkami, kde zdraví opravdu každý a děti jsou fantastické protože utíkají přes louky jen aby na chvíli zahlédli tu obludu, která burácí na cestě. Po příjezdu do Gerniku dáváme tradičně pivko pak véču u Merhautů . Mlaďas Bimbajs je dost rozložený a tak ho uklidňuji tím, že mu zítra půjčím TGB Blade, které jsem vzal jako záložní stroj.  Po večeři pak už všichni mažeme rychle na kutě abychom byli na zítra připraveni. Usínám a před očima mně běží dnešní den byl to co do jízdy zatím určitě den nejnáročnější ale taky nejparádnější. Sice trošku demolition derby, ale zážitky parádní. Nu kdo ví jaký bude den zítřejší… :D

Dnes ráno vyrážíme v devět patnáct (lepšíme se) a jedeme směr benzinová  pumpa Nuova Moldova.  Startuji o chvíli napřed abych přehrabal kamení v měděném dole. Daří se mně najít krásný vzorek azbestu a chalkopyrytu (bohužel jsem oba kameny i přes upozornění ostatních zapoměl v rumunsku u domu). Hrabošení v suti přeruší až příjezd ostatních a pak společně pokračujeme směr Benzínka. Bereme benzín já při placení narážím na problém, kdy obshuha benzinky nechce přijmout eura nakonec když vidí rozčarování a jsou konfrotování mým tvrzením, že před pár měsíci to šlo a teď to najednou nejde povolí a eura přijímají. Všichni bereme jak do nádrží tak do kanystrů a pokračujeme dál.  

Rozhoduji se skupinku navést do měděného lomu na úbočí Dunaje odkud budeme pokračovat libovolným směrem. U poslední štoly lomu zdoláváme krátký ale zajímavý výjezd s odplavenou částí cesty. Vyjíždím nahoru bez větších obtíží a sbíhám dolů pomoci za mnou jedoucí Blažence ta se na základě doporučení Sýkorky pouští nikoliv stylem „kolej mezi kola“ ale zkouší kolej objíždět a přitom málem převrací stroj. Sýkorka pak na stejné pasáži předvádí podobný adrenalinový způsob průjezdu :D. Ostatní už pokračují ověřeným stylem a tak se bezpečně scházíme na kopci. Z lomu dále stoupáme na hřeben a po parádních polních cestách vyjíždíme mezi Gernikem a Svatou Helenou. Rozhodujeme se pokračovat po cestě směr Gernik a tak letíme s větrem o závod a užíváme terénu. Místy proháním Jumbo svižnějším tempem a v duchu vyzdvihuji parádní řízení, které dělá z jízdy fakt zážitek a šetří moje kancelářské ručky :D

Nad Gernikem stavíme na pastvině a odpočíváme pod stromy. Pobaví nás Blaženka která se ptá kde, že je vlastně na „Keeperova šmudlačka“ :D nevíme co jí tedy Keeper slíbil :) ale nakonec po notné dávce zábavy na její účet zjišťujeme, že měla na mysli „Keeperovo šoupátko“ tedy štolu u které jsem ráno hrabal kamení.  Rozhodujeme se že dále pokračujeme směr Rovensko s tím že se zastavíme u vodních mlýnků aby je viděli i Blaženka se Sýkorou. Za Gernikem tedy stoupáme po již projetých cestách a já neomylně a profesionálně vedu skupinku špatným směrem odkud jsme se v sobotu vraceli :D Raději nezastavuji protože při otážení vidím smějícího Páju a tuším že by přišla dávka humoru na můj vynikající navigační smysl :D.. Pak už bezpečně kloužeme k vodním mlýnkům kde dáváme obídek.  Po obědě pak pokračujeme za mlýnky směr Rovensko přičemž hned na prvním úseku cesty vedoucí po vrstevnici nad údolím Blaženka nabírá kámen a staví kolku na zadní. Za ní jedoucí Bimbajs hlásí že to bylo „prsa prsa“ :D. Po zhruba půl hodince zjišťujeme že jsme ztratili značenou cestu a daří se nám najít jednu z adrenalinovek které jsme jeli v květnu.  Na jedné z luk vjíždíme na dlouho nejetou cestu která padá lesem do údolí. Začátek vypadá slibně a tak pokračuji když zjišťuji že je sklon pořád horší a horší . Aby toho nebylo málo tak je povrch písčitý a plný listí.  Připínám předek a pomalu se pouštím dolů.  Po nějaké chvíli už stroj moc neřídím jelikož kola stojí ale já stále jedu a to místy bokem ke hraně údolí.  Otáčím se za sebe na Blaženku a ta  mně překvapuje bravurním sjezdem i přesto že jí stroj velmi špatně brzdí sjíždí parádně, roli asi hraje délka kolky ale i její váha ( váha kolky aby nedošlo k nedorozumění :D ). Abych nebyl za měkouše pokračuju dál a nakonec sjezd zdolávám.

Když si chci oddechnout zjišťuji že za sjezdem následuje šikmý náklon s kořeny který jsem posledně převáděl. Tentokrát to jedu dolů z kopce je to lepší. Za sjezdem následuje cesta ve dvou etážích která už není nijak kritická protože jedno kolo jede dobře zapřené o stranu úvozu a tak je to spíš pocitovka.  Bláža ukázala že je fakt čtyřkolkářka srdcem tenhle sjezd byl fakt hnusnej a nemít jí za sebou možná bych slézal :D. U potoka dáváme pauzičku a já hrabu v kamení. Vzápětí pobavím všechny výkřikem a odhozením kamene do potoka když jsem totiž kámen otočil byl na druhé straně malý štírek. Všichni si mně dobírají že bůh ví co jsem viděl ale byl tam a jak jsme se později dozvěděli je to zde u potoků poměrně běžný hmyzák :D.

Pak už cesta frčí pohodově a tak po chvíli dojíždíme do Rovenska. Zjišťujeme že je celé rovensko nově vyasfaltované ale na návsi je stále posezení kde dáváme pauzičku. Z rovenska pak přes dvě údolí míříme do Sopotu Nou kde probíhá zcela tradiční blbnutí v potoce a mytí strojů. Nevydržím a taky Jumbíka koupu přičemž opět potvrzuji že problémy s vodou u tohohle stroje jsou již minulostí. Po vydatné koupačce vyrážíme směr Gernik a tedy míříme do již ověřených stoupání ze Sopotu . Jde o traverzovité svozové cesty které z údolí ostře stoupají až na vrcholky hor. Dole zastavuji a navrhuji individuální výjezd aby si každý užil pořádný sportovní výjezd. Vyrážím první za mnou následuje Bimbajs junior a Sýkorka ostatní nepřijíždí a když se konečně dočkáme zjišťujeme že je Blaženka na laně protože elektrika opět vypověděla službu. Nezbývá nic jiného než vyrazit nejkratší cestou. Blážu táhne Bimbajs senior a vše běží víceméně bez problémů až do okamžiku kdy vyjíždíme na louku „U filipa“ odkud vede adrenalinová pasáž kterou jsme v květnu dávali. Než si stačím vybavit všechna úskalí tohoto úseku vidím Páju jak míří dál. Odpojujeme Blaženku která zkouší stroj a ten jí vždy pár metrů jede pak chcípne.  Nu což vrháme se do terénu s tím že si pomůžeme a je tomu skutečně tak. Hned po pár metrech narážíme na padlý strom, který postupně za pomoci silných kluků Bimbajsovic ohoblujeme podvozky, já v duchu děkuji za oplechování které minimalizuje možné škody na stroji.

Dál pokračujeme na parádní vyhlídku ze které padáme lesní cestou s minule popsaným náklonem. Zjišťuji že tenhle úsek je hlavně o psychice jinde by se tento náklon projel a nebyl by problém ale s vědomím 200 metrů hluboké rokle pod sebou opět vyměknu a část převádím. Pak převádíme ostatní stroje . Když se v jedné chvíli otočím na Bimbajse seniora málem upadnu smíchy :D Z ničeho nic se za ním totiž objevilo stádo malých prasátek, které obklopilo jeho kolku :D Stejně rychle jako přišla pak prasátka zmizela .  Zázračná chvíle :D  Po sjezdu pak už jen frčíme k vodním mlýnkům Bláže stroj zase chvilku jede a tak má akorát tak čas na to předvést nám podobné číslo jako posledně tedy opět trefuje kámen a div se nekutálí do údolí :D.

Pak už jen dojíždíme do Gerniku dáváme rychlé pivko večeři a pořádně utahaní uleháme k odpočinku.