V mé předchozí reportáži o Albánském národním parku Lurë jsem vám slíbil další část reportáže o Letošní expedici po Blakánu a tak vám teď přináším krátkou reportáž / deník z její Kosovské  a Makedonské části.

Po přejezdu části Albánie a Černé Hory se ocitáme na hraničním přechodu Kula mezi Černohorským městem Rožaje a Kosovským Peć. Tento přechod byl mimo naší určenou trasu, a museli jsme si k němu trochu zajet . Důvod byl jasný, přechod, který jsem chtěl použít pro vjezd do Kosova byl zrušený již od občanské války. Jedná se o přechod Kučišté. Tudy by pak vedla cesta krásným kaňonem Rugova. Tento kaňon doporučuji navštívit, ale z Kosovské strany. Důležité je vjet do Kosova legálním přechodem, né že by po Vás někdo na čáře střílel, ale hlavně kvůli tomu, že potřebujete  mít zaplacené pojištění při vstupu do Kosova, a taky musíte být u nich evidováni, že jste zde legálně, tzn.  musí být oskenované veškeré doklady, a razítko v pasu. Kosovo neuznává zelenou kartu, proto se musí přímo na hranicích zaplatit poplatek ( hraniční pojištění pozn. redakce). V našem případě 15 Euro na 14 dní (nejkratší termín). Dostanete certifikát, který bude vyžadovat policie při náhodné kontrole v Kosovu. Vyřizování formalit proběhlo normálně, myslím normálně jako všude jinde na Balkáně, takže čekání, datlování do pc skenování a další věci jako u nás za komančů. Kontrola zavazadel a šacování neproběhlo, ani jsem to nikdy a nikde na Balkáně neviděl.

Tak jsme v Kosovu v tom nebezpečném Kosovu, kde po nás budou střílet :D.  No na to rovnou zapomeňte, úplná pohoda, mávání zdravení jako všude v okolních zemích. Krásná asfaltka a nekonečné serpentýny nás přivádí do údolí k velkému městu Peć. Ano asfaltka, bohužel pro někoho nepřekonatelný problém, ale tady to jinak nejde, hranice se musí projet bohužel po cestě. Silnice krásné nové takže ideál pro motorkáře. Žádný provoz krásné výhledy z hor do údolí. Po přejezdu albánských hor jsme byli taky trochu rádi za asfalt bez prachu a pohodlného přesunu k dalším horám tentokrát v  Kosovu. Obecně byly asfaltky v Kosovu perfektní a většina byla zjevně nově udělaná. Čekal jsem katastrofu třeba jako v Rumunsku , ale je to úplně v pohodě.

Přijíždíme do města Peć. No masakr. Najednou provoz, mraky aut zleva zprava museli jsme dávat dost pozor tady je na hlavní každý, ale vše nějak zapadalo do sebe a vše fungovalo. Zipuje se tady z vedlejší na hlavní zkrátka, „jak kdo přijede“. Už abychom byli pryč z města.  Šílené vedro v údolí a v ulicích taky moc nepřidalo. Dáváme pár fotek a  pryč z města, dál se dáváme směr  Dećani, kde navštívíme památku UNESCO a to kostel Visoki Dečani (Високи Дечани) z roku 1327. Jedná se o největší středověký kostel  na Balkáně. Bohužel  musí  být hlídaný mezinárodními  jednotkami KFOR konkrétně tam byli vojáci z Itálie a Portugalska. Ostnaté dráty, vysoký plot, střílny, protitankové zátarasy vojáci se samopaly. No vypadalo to zvláštně, ale je to nutné jinak by kostel dopadl jako ostatní kostely v Kosovu. Zrovna tohoto by byla opravdu škoda, doporučuji navštívit! Po prohlédnutí kostela pokračujeme dál na jih Kosova do hor Šar Planina na Kosovsko – Makedonských hranicích. V každém městě a  vesnici míjíme mešity a minarety je to takové zvláštní dávají této oblasti punc exotiky. Několikrát za den se z minaretů line reprodukované  čtení koránu. Je zajímavé to poslouchat i když nerozumím ani slovo. Cestou míjíme velice starý turecký most u města Djakovica  a také dost drsný památníku z občanské války a to rozstřílenou dodávku, ponechanou přesně tak jak skončila při přestřelce.  Zemřelo zde několik místních lidí. Udělali nad auto střechu a vedle žulový památník na tuto tragédii. Ostatně takových pomníků a památných desek je všude kolem silnice hodně jsou na nich vyobrazeni zejména mladí lidé ve vojenských uniformách a se zbraní v ruce, kteří padli v této podivné válce. Zajímavé je, že všude vlají Albánské a Kosovské vlajky, všude plno všelijakých nápisů ještě z dob válečných . Škoda že tolik nápisů není na dopravních značkách . Toto je ale problém i v okolních zemích žádná  směrová cedule kam vede cesta, odbočka, křižovatka. Navigace je tedy zcela nezbytná a mapy pro plánování cesty taky.

Cestou stavíme u hospůdek, dáváme pivko, aby se nám dobře jelo, ve 39°C se nic  jiného pít ani nedá. Tak a máme další velké město a to Prizren a čekáme další masakr. No nakonec nebyl vše proběhlo v pohodě tak nějak jsme se vymotali a míříme do hor, které už na nás z dálky mávají. Ještě se vrátím k návštěvě kosovských měst. Určitě je nevynechejte, patří  to do expedice taky. Je tam šrumec, nahuštěná doprava, troubení, zdravení, mávání prostě je to hodně jiné než u nás a stojí to si to vychutnat. Na to troubení jsem si chvíli musel zvykat. U nás se troubí proto, že někomu nadáváš upozorňuješ ho že tě brzdí, atd.. Ale v Kosovu je to jen o zdravení žádné nadávky nebo jiná zlost v tom není. Troubí i auta která jedou proti Vám. No a tak jsme stále mávali a zdravili.

Opouštímě Prizren a valíme do kopců do hor, kde budeme nocovat v nejnebezpečnější části Evropy v Kosovsko Albánském pomezí mezi medvědy a minovými poli..!!  Jo houby žádné miny ani žádné jiné nebezpečí, toto jsem se jen dočetl . Realita je úplně jiná minová pole žádná, vše je již vysbíráno (teda snad). Místní jsou úplně v pohodě, a medvědi nikde, asi jeli přes kopec do Albánie natáhnout se k moři. Na vrcholku jednoho opuštěného kopce jsme  se utábořili, čas už se krátil, ale stany jsme ještě stihli rychle postavit za světla. Očista v jednom z místních pramenů …sakra nějaká rodinka si tam zrovna sedla a chtěli si povídat, až jsem byl ve slipách tak pochopili že chci pokračovat v úplné očistě tak zdvořile popřáli šťastnou cestu a šli někam za kopec. Něco jsme pojedli, a za tmy si  ještě popovídali  co jsme běhen dne viděli  v tom koukáme že k nám jdou Kosovští Albánci. Svítili jsme na ně lampičkama, čtyři týpci mažou k nám svižným krokem. Bude problém asi nás vyhodí že tady nocujeme. Co teď prohrabávám kapsy, nic v nich , samopal mám doma na zdi, pistolu v práci u poklady, slzák na medvědy přichycený na řídítkách, kdesi ve tmě za stanem. No co uvidíme. Přišli a začali gestikulovat něco povídat rozhazovat rukama. Jediný co jsme pochopili, že máme jít s nima, asi na porážku k místnímu katovi. Vzali jsme lampičky a šli do údolí , asi po 800 metrech  jsme došli k dodávce , jeden z nich totiž omylem  nacouval  někomu přes jízdní kolo, lekl se motor chcípl a neměl  v autě namontovanou autobaterii, potřebovali  jen roztlačit. No uf oddechl jsem si. Auto jsme roztlačili. Něco jsme popovídali nevím teda co, ale byli ůplně v pohodě , vysmátí, podali jsme si ruce a šli zpět ke stanům. Dodnes mě mrzí, že jsem věřil blábolům a masírkám v médiích jaké to je v Kosovu vyostřené. Nic se tady neděje sakra !

Noc v pohodě nic se nedělo, protože jsem jednoduše nic neslyšel. Měl jsem špunty v uších, nepostradatelnou věc na spaní v přírodě. Ráno, ale i předchozí večer,  jsme si vyslechli korán z minaretů ve vesnicích, které byly pod námi v údolí. Balíme a jedeme dál teď už po šotolině výš a výš do hor. Vjíždíme do jednoho městečka s asi poslední benzinkou. Jdeme tankovat a ouha.. není benzín jen nafta.V centru obce je další pumpa, ale tam taky nemají , posílají nás zpět asi 5 km k další benzínce tam prý určitě benzín  je. Ano měli, dotankovali  jsme  vše, raději i kanystry protože v horách asi dlouho nic nebude.  Vyrážíme zpět do hor, je to samá zatáčka, po úbočí hor,  nádherné výhledy do údolí posetého vesničkami , průjezdy menšími a menšími vesničkami. Každou chvíli nás straší velká značka pozor laviny vstup zakázán, no říkám si no to snad platí jen v zimě tak pokračujeme dál.  Jedeme jedem a ejhle jedeme špatně, dojeli jsme k nějakému hotelu za  vesnicí Brod, kde cesta končí. Místní teta celkem odměřeně nám ohlásila, že vše okolo i ty kopce jsou soukromé a ať se vrátíme. Všimla si jak řešíme kudy ten hotel objet po úbočí okolních skal. Tak nám to raději hned důrazně rozmluvila.  Museli jsme se vrátit do vesnice Dragaš a jet již správným směrem do vesnice Restelicë a pak dál na jih. Po pár kilometrech  zmizely samoty pak i stromy . Bylo jasně znát, že jsme hodně vysoko. Zůstali jsme jen my a nekonečné pláně  v nadmořské výšce  2.000 metrů s okolními štíty s výškou 2600m. Cestou sem tam potkáváme už jen pasoucí se krávy, divoké koňe a později i mávající pastevce. U jednoho obydlí pastevců se na chvíli zastavím. Samozřejmě dělám fotky se všema, potom fotky jak sedí  na čtyřkolce, Jeden dokonce utíkal do chatrče pro jejich speciální čepici pro zvláští příležitost asi, aby byl kompletně ustrojen. Prohlédl jsem si  nafotil a natočil i jejich obydlí. No fakt síla, soudruzi pastevci prominou ale toto jsem nečekal. Na zemi zvířecí čerstvě položený trus. Hned vedle hromada zrajících velkých oválných sýrů, v rohu proležené postele uprostřed malinká kamínka kde se momentálně něco ohřívalo. Smrad jak na WC, kde měsíc nefunguje splachovadlo. No na jeden nádech jsem to natočil a vyběhl ven. Ještě jsem si všiml pušky i s náboji, ale nechal jsem ji tam, možná by si toho všimli. Asi ji měli na ty medvědy.

Pokračujeme  dal k Makedonii. Pod námi krásná údolí s meandry řek a říček, před námi zasněžené hory Makedonie. Dan s Karlem dávají  jeden ostrý výjezd  na 2060 m  vysoký kopec. Já jedu naopak zkontrolovat sníh na druhém kopci. Dan si trochu ve sněhu zablbne. Ale jen rozumně, jsme asi 700 km od naší základny, auta, vleků a táhnout 4kolku na laně 4 dny by nebylo moc rozumné. Ještě pár km jízdy krásnými horami a pak už dva bílé patníky ohraničující hranice mezi Kosovem a Makedonií.  No myslel jsem, že zde bude plot jako u nás za komančů. Kousek níž v údolí přijíždíme k montovanému domku pohraniční stráže v Makedonii. Kosovští pohraničníci zde nemají vůbec nic a Makedonští vlastně taky ne. Domky byly totiž prázdné, poničené, okna rozbitá,  tady se už dlouho nic neděje. No nic uděláme pár fotek a jedeme dál Makodonií. Projíždíme národním parkem Mavrovo, krásným údolím řeky Radika. V okolí vysoké skalní masívy. Potučky, vodopády, takže probíhají pauza na fotky a pokračujeme do vnitozemí. V malé vesničce míjíme místní policejní stanici . Z ní vyleze policajt, kouká na nás jak zjara a strašně se diví co tady děláme a odkud, že to jedeme. Když jsme mu řekli, který že přechod jsme překročili tak nás málem zneškodnil zastřelením. Sebral nám pasy se slovy velký problém:  nelegální překročení hranice ! Ono totiž ten přechod byl zrušen a my byli v Makedonii nelegálně. Šel telefonovat nadřízeným a řešit co s náma bude. Po hodině přišel, že zaplatíme každý 500 Euro a že nás zavřou , ale to jsem snad špatně slyšel. Za chvíli přijelo 5 pohraničníků s Defendrem všichni samopaly. No naštěstí nepřijeli pro nás, ale byli asi na obhlídce, ještě že nás nepotkali někde na čáře to by byl asi přímo na komoru čistej průstřel. Za další hodinu vylezl zase ten samej policajt zjevně otrávený protože nevěděl co  má s náma dělat a oznámil nám, že jeho nadřízení také neví co s náma, protože jsme se zjevně nechtěně stali nelegálními běženci. Nakonec  se to ale vyřešilo tak, že nám nařídili vrátit se do Kosova a přes legální hranici pokračovat do Makedonie přes Albánii. To jsme si oddechli, no tak jsme si dali Makedonii ještě jednou zpět do Kosova.  Ale vůbec nám to nevadilo krajina nádherná, počasí super, času dost, protože přes Albánii do Makedonie bychom to už časově nezvládli, tak jsme v klidu jeli směr k další části Expedice a to do Albánie. Cestou bylo samozřejmě pár zastávek, jídlo z vlastních zdrojů a nějaké to pivo ve  vesnické hospůdce.

K večeru jsme dojeli k hranicím Albánie a u velké řeky Beli Drim jsme dali ještě jednu noc na Kosovském území. Tentokrát ale ve velkém hotelu, kde jsme byli jediní hosté. Pořádná koupel byla potřeba a tak jsme stanování odložili  až na další noc v Albánii. Klima fungovala solidně, tak jsme se dobře vyspali, možná taky díky pořádné porci piv v hospodě před hotelem. Ráno pohoda, hotelová snídaně, přejezd 1 km k hranicím do Albánie. Na hranicích zběžná kontrola, něco si opsali do pc a valíme směr Albánie do národního parku Lurë, ale to už je jiná reportáž zde na ATV-expedice.cz

Takže shrnutí: Kosovo úplná pohoda lidi fajn, nic se neztratilo, čtyřkolky byly celou noc vedle hotelu, lidi koukají ale nic neřeší, zdraví troubí ptají se kam jedeš odkud jsi a kolik 4kolka stojí. Byl jsem upozorněn, že policajti si při kontrole řeknou otevřeně o bakšiš. Ale vůbec si nás nevšímali. Ale věřím kdyby nás zastavili,že žádné úplatky a podobné věci jako na Ukrajině by tady neproběhly. Asfaltky kvalitní žádné díry okrsky lepší než u nás. Zelená karta zde neplatí, ale v okolních zemích ano takže nezapomenout. Mezinárodní řidičák není třeba. Ceny benzínu skoro jak u nás, jídlo, pivo nealko taky. Ubytování levné. Domluva v horách nulová ve městech anglicky. Německy problém všude.

Budete-li cestovat do Kosova z Albánie, Černé Hory nebo Makedonie  a budete-li se pak vracet  zpět přes Srbsko tak Vás Srbská pohraniční policie nepustí.  Pokud vjedete do Kosova ze Srbska tak zpět do Srbka ano. Ale z jiné země přes  Kosovo do Srbska NE ! Pokud se s místními domluvíte tak určitě nerozebírat politiku a jejich Kosovsko  – Albánsko – Srbský problém. Asi trochu více rušno je na severu Kosova u Srbsko Kosovských hranic a hlavně v okolí města Mitrovica. Miny jsou už dávno vysbírané,  ale stejnak se jezdí jen po polních cestách takže riziko nulové . Používat pouze ofiko hraniční přechody. Takové ty lesní stezky nechte někomu místnímu. V pasu musí být razítko vstupu a výstupu a taky skenují pas a zapisují vaše údaje  takže by si vás vždy zjistili při výstupu ze země. Duben, květen je na přejetí hor určitě moc brzo, zastavil by vás sníh. My jsem sem jeli koncem června to už bylo v pohodě. Loni jsme skončili začátkem května v 1600 metrech a museli jsme se vrátit. Souvislá vrstva  těžkého sněhu se nedala zvládnout. Nepoužívat hraniční přechod  Restelicë – Strezimir  i když je na některých mapách zaznačen jako legální harniční přechod. Dále nepoužívat zrušený hraniční přechod Kučišté. V okolí měst a v údolích kolem vesnic je bohužel šílené množství odpadků . Toto nikdy nepřekousnu. Odpadky vyhazují  opravdu všude a ve velkém se to sype do řek, hotely celkem pěkné, ale vedle hned hromada plastových láhví. Oni to snad nevidí nebo co, sakra stačí pár minut a je uklízeno ale takový je Balkán. V Kosovu se platí Eurem. V Makedonii  Denárem kurz 1Kč = 2,40 MKD. Kartou lze platit na větších benzinkách a obchodech.

Kontakt na Ambasádu v Kosovu: Václav Kuželka Third Secretary Embassy of the Czech Republic  Ismail Qemali 31, 10000 Arbëri / Dragodan Prishtinë / Priština, Kosovë / Kosovo tel.: +381 38 2 466 76 fax: +381 38 2 487 82 mobile: +377 45 284 786 e-mail: vaclav_kuzelka@mzv.cz Pan Kužela celkem rychle reagoval na moje Emaily takže jakýkoliv dotaz klidně na něj.

Velvyslanctví v Makedonii:  Ul. Salvador Aljende 35, 1000 Skopje Email skopje@embassy.mzv.cz  www.mzv.cz/skopje  tel. +389/2/ 3109805 13  +389/70238012

Dále existuje registrace občanů při cestách do zahraničí pod hlavičkou Ministerstva zahraničních věcí kterou naleznete zde. Toto jsem si také vyplnil a odeslal.

Máte-li jakékoliv dotazy pište na Leos2@seznam.cz

Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát
Kompletní fotogalerie: zde