Archív rubrik: Deníky
Po ose na Balaton
Proč Balaton? Po dokončení expedičního vozíku vznikla otázka kde vozík otestujem. Sice jsme navštívili několik celovíkendových akcí v Čechách (v Dobřanech 24hodinovka, Ústecké quadování, víkend na Mácháči) a najeli přes 1000km. Ale pořád to nebylo to správné cestování. Tak nás napadlo spojit dovolenou s výletem na čtyrkolkách a s kempováním. Při pohledu na mapu, byla první větší louže relativně blízko Balaton. A tak Tánik dostal za úkol naplánovat trasu. Požadavek zněl jasně, ujet denně 150 – 200km a najít kemp na přespání, u vody a s parkováním strojů u stanu. Oslovili jsme pár kamarádů jestli se nechtějí přidat. Jediný, kdo se nezalekl výzvy byl Jarda Quad. Trasa byla naplánovaná a zbývalo určit termín. Sedlo se ke kalendáři, Jarda si k tomu otevřel svůj diář a plánovalo se. Do termínu, který jsme si společně vybrali zasáhla matka příroda a povodně nám vše překazili. Dovolené jsme se nechtěli vzdát a tak se termín odjezdu posunul o měsíc.
Zúčastnění :
- Jarda (Jarda quad) - stroj: Can Am outlader 800 | úpravy: montáž gumové želvičky a látkové brašny | příprava: nahrubo otrhat zbytky trávy z předchozí vyjížďky, nafoukat kola a naložit box proviantem.
- Tánička (Tánik) – stroj: Jumbo 720 R evolution | úpravy: komplet přestavba podvozku, úprava motoru, vzhledové úpravy (silniční speciál) | příprava: umýt, doplnit pár samolepek, naleštit. (není bez zajímavosti, že jde o stroj který jsme rok používali jako expediční tedy Jumbo ukazuje svoji všestranost ale i výdrž pozn. redakce).
- Pavel (Dimák) – batůžek – stroj: Tánikovo Jumbo | příprava : vybrat vhodné oblečení a vymyslet účes do helmy (gel a žehličku na vlasy byl nucen nechat doma)
- Já (Koncák) – stroj: Polaris sportsman 850 XP – EPS | úpravy: dřívější přestavba na expediční speciál | příprava: odstranění vůle v nápravách, montáž dalšího držáku na navigaci a montáž vlaječky
EXPEDIČNÍ VOZÍK – vestavěná kuchyň se 3 bednami plnými proviantu, sada nádobí a věci potřebné k vaření a grilování, plynový sporák a gril na uhlí, 60 AH proudu ke svícení, nabíjení ALU svítidel, nabíjení telefonů a notebooku, vnitřní osvětlení, kuchyňské osvětlení a osvětlení přenosné určené do altánu, zásoba vody a přenosná sprcha, altán, kempingový stůl, 4 židle, 2 lehátka, 1 látkové křeslo, 3 stany, 3 nafukovací matrace, spacáky a deky na spaní, nafukovací doplňky na vodní hrátky, několik báglů s oblečením, sada nářadí, 3 plachty na naše 4kolové miláčky.
DEN 1. Začalo to standartně, dopoledne se balilo a když dorazil Jarda dali jsme oběd a vyrazilo se. Čekalo nás prvních 160km do prvního kempu, se zastávkou u dvoupatrového mostu přes vodní nádrž Želivku. Přijíždíme do kempu WILSONKA který leží na břehu Dalešiské přehrady v okrese Třebíč. Příjemný personál a rychlé vyřízení ubytování, které platilo až do večerních hodin dalšího dne, což nás překvapilo, oproti jiným kempům, kde jsme museli opustit místo v dopoledních hodinách. V kempu bylo několik zatravněných míst rozdělených pro karavany, stany, chatky. Vybíráme tedy místo co nejblíže u vody. Ke kempu patřila 2 mola, kde parkovala malá i velká motorová plavidla. Byla tam i půjčovna lodí a šlapadel. K zázemí kempu patřila velká bodova, kde byly čisté toalety a sprchy na žetony. Nemohla chybět ani hospoda s diskotékou, hřiště pro plážové sporty a nafukovací hrad pro děcka. V kempu jsme si užívali klid a koupání v čisté vodě.
DEN 2. Probuzení bylo do krásného sluného rána, proběhla snídaně a čekala nás první zkouška tedy zbourání a složení Koncákovic ubytovacího areálu. Čeká nás dalších 120km a první tankování. Jumbo překvapilo spotřebou 7,5l. ale ani za Can-am s 9l a za Polarku s vozíkem s 12l se nemusíme stydět. Jedeme do vesničky jménem Salaš v okresu Uherské Hradiště, kde už na nás čeká náš kamarád Rudík, který zamluvil ubytování v penzionu u kterého je jezírko, kde si mohou hosté zarybařit. Zde jsme využili sprchy a vyspání v klasické posteli. Večerní program měl pod palcem Ruda, který nás pohostil vlastnoručně naloženým masem, které jsme spláchli dobře vychlazeným pivečkem. No to se to pak spalo…
DEN 3. Je 7 ráno a Tánička dělá budíček, ale nikomu se vstávat nechce. Je však důsledná a tak do půl hoďky startujeme. Čeká nás 140km a cíl Bratislava – autokemp Zlaté piesky. Vedoucímu navigátorovi Jardovi se dává pokyn, aby zastavil na poslední pumpě před hranicemi na Slovensko, aby jsme dotankovali za české. Jarda našel pumpu hned vedle Lidlu se slovy, že se cítí jako doma a tak se i s tankováním nakoupilo čerstvé pečivo a zelenina. Mezi tím co ostatní nakupovali jsem hlídal na parkovišti stroje. Najednou jsem spatřil jak na parkoviště odbočuje auto městské policie a směřuje ke mě. Přemýšlím jak odůvodním špatné parkování přes 3 místa avšak tajně doufám, že si policista jede koupit jen svačinu. Sedím a dělám nenápadku. V pravo vidím stín bílého auta. Nedýchám a koukám před sebe. Otvírají se dveře a s pokřikem „NAZDAAR KONCIŠ“ policista vystupuje z auta. No nazdar oni mě znají i tady. Z policisty se nakonec vyklubal kamarád z fóra JOSEJOSE, prohodili jsme pár vět a vyrazili jsme dál ke Slovenským hranicím. Fotíme se u státní cedule a pokračujem směr Bratislava. Cestou Jarda blbne jak malej a prohání tuningáře. Díky neděli byl průjezd Bratislavou klidný. Vjezd do autokempu jsme přejeli a při vracení zpět se postráceli. Jarda nezklamal a vjezd přejel i podruhé. Vytahujem Éčka a hurá na recepci, kde zatím rozumíme. Při placení nás slečna upozornila, že si máme dávat pozor na věci.
Kemp Zlaté piesky – je velký areál s asfaltkama a vlastní policií. Po kempu bylo několik umývárek a toalet, které měli různou provozní dobu jen jedny byli nonstop. Kemp byl opět rozdělen na sekce na karavany s přípojkami, chatičky a plochy na stany. V jedné části kempu byla pláž a veřejné koupaliště plné atrakcí a stánků. Přes půlku vodní plochy byla natažená lanovka na vodní lyže a prkna. Akorát ten zlatý písek jsme nenašli… Na recepci jsme měli možnost přípojky na WIFI. Po setmění bylo v kempu poměrně klidno.
DEN 4. Balení už máme nacvičené a tak to trvá jen pár minut. Za udiveného stálého dohledu pána od karavanu startujeme a vyrážíme směr na vytoužený Balaton. Čeká nás cca 190km. Po výjezdu z kempu odbočíme k místnímu Tesku dokoupit Dimákovi pantofle a nafukovací doplňky do vody. Jedeme směr Rajka na Maďarské hranice. Opět se fotíme u hraniční cedule a pádíme dál.
Po přejetí hranic se Jardovi zblázní navigace a tak přebírám velení. Po cca 30km končíme před branami fabriky, kde nás obě navigace stále vedou dál krze fabriku. Děláme pauzu a já jdu na kontrolu vozíku, zborcená sajtna škrtala o kolo a dělala mi starost. Zjišťuji úplně prasklý rám za nápravou. Probořená podlaha, zborcená sajtna. Prvotní šok střídá naštvanost na firmu Maro Kralovice výrobce rámu otypovaného na 750kg, který se pod tíhou cca 500kg rozloží na prvočinitele. Probíráme možnosti, přeci nám prasklina v rámu nepokazí dovolenou takže se zvedám a jdu hledat klacek. Naštěstí u fabriky jsou popadané větve, které poslouží jako dlaha na prasklý rám. Čínskými žlutými kurtičkami dlahu svazuji a tradá pokračujem v jízdě.
Volíme hlavní tahy (po okrskách to moc houpalo a hrozilo prasknutí dlahy), což nahrávalo Jardovi a ten stále provokoval na silnici rychlou jízdou. Za chvíli se mu vymstilo a po následovném škubnutí prudce zpomalil přičemž jsem jakožto za ním jedoucí dostal do hledí gumovými kousky. Hned mi bylo jasné, že jde o řemen. Krušnou situaci náhlého zastavení na hlavním tahu plným splašených kamionů vystřídala polední přestáka, při které jsme posvačili a Jarda si vyměnil řemen. Uklízíme nářadí, Jarda si konečně může sundat oranžovou vestičku a všichni můžeme pokračovat v jízdě. Kilometr střídá kilometr, vesnička střídá vesničku, slunce se chýlí k západu a my se blížíme k vysněnému cíli. Už jen jeden kopec.
Navigace mi hlásí 15 km a tak podvědomě přidávám plyn. Ještě menší serpentýna a dostáváme se na vrchol. Je to tady !!! Srdce se mi rozbuší nadšením, pohledem na velikost vodní plochy jsem ohromen. Dávám blinkr a zastavuji. To musím vyfotit !!! Už jen 8 km. Po sjetí z kopce na nás čeká obec Balatonakali. Jarda zastavuje a upřesnujem si adresu a vyrážíme na jistotu. Jsme tady !!!
Oslovuji pána za pultem jestli umí česky nebo rusky na to nám odpovídá pouze anglicky, německy a maďarsky. Zoufale koukám na Táníka a v hlavě si skládám větu anglicky. V tom se objeví starší pán a nahlas povídá – ÁÁ KONCÁKOVI – (což si přečetl na vozíku) – na to reaguji slovy – zlatá čeština. Dostáváme mapku s nabídkou volných parcel. Samozřejmě vyhrává ta u vody a mola. Stěhujem kolonu na parcelu a začnem rozbalovat náš tábor. Nakonec nám to nedá a naskáčem do vody. Voda je příjemně teplá a k mému údivu i hluboká. Po osvěžení pokračujem ve stavění stanů a v přípravě večeře. Zbytek večera trávíme odpočinkem a relaxací.
Text: Vitaliy Vash
Foto: Vitaliy Vash
Kosovo a Makedonie
V mé předchozí reportáži o Albánském národním parku Lurë jsem vám slíbil další část reportáže o Letošní expedici po Blakánu a tak vám teď přináším krátkou reportáž / deník z její Kosovské a Makedonské části.
Po přejezdu části Albánie a Černé Hory se ocitáme na hraničním přechodu Kula mezi Černohorským městem Rožaje a Kosovským Peć. Tento přechod byl mimo naší určenou trasu, a museli jsme si k němu trochu zajet . Důvod byl jasný, přechod, který jsem chtěl použít pro vjezd do Kosova byl zrušený již od občanské války. Jedná se o přechod Kučišté. Tudy by pak vedla cesta krásným kaňonem Rugova. Tento kaňon doporučuji navštívit, ale z Kosovské strany. Důležité je vjet do Kosova legálním přechodem, né že by po Vás někdo na čáře střílel, ale hlavně kvůli tomu, že potřebujete mít zaplacené pojištění při vstupu do Kosova, a taky musíte být u nich evidováni, že jste zde legálně, tzn. musí být oskenované veškeré doklady, a razítko v pasu. Kosovo neuznává zelenou kartu, proto se musí přímo na hranicích zaplatit poplatek ( hraniční pojištění pozn. redakce). V našem případě 15 Euro na 14 dní (nejkratší termín). Dostanete certifikát, který bude vyžadovat policie při náhodné kontrole v Kosovu. Vyřizování formalit proběhlo normálně, myslím normálně jako všude jinde na Balkáně, takže čekání, datlování do pc skenování a další věci jako u nás za komančů. Kontrola zavazadel a šacování neproběhlo, ani jsem to nikdy a nikde na Balkáně neviděl.
Tak jsme v Kosovu v tom nebezpečném Kosovu, kde po nás budou střílet :D. No na to rovnou zapomeňte, úplná pohoda, mávání zdravení jako všude v okolních zemích. Krásná asfaltka a nekonečné serpentýny nás přivádí do údolí k velkému městu Peć. Ano asfaltka, bohužel pro někoho nepřekonatelný problém, ale tady to jinak nejde, hranice se musí projet bohužel po cestě. Silnice krásné nové takže ideál pro motorkáře. Žádný provoz krásné výhledy z hor do údolí. Po přejezdu albánských hor jsme byli taky trochu rádi za asfalt bez prachu a pohodlného přesunu k dalším horám tentokrát v Kosovu. Obecně byly asfaltky v Kosovu perfektní a většina byla zjevně nově udělaná. Čekal jsem katastrofu třeba jako v Rumunsku , ale je to úplně v pohodě.
Přijíždíme do města Peć. No masakr. Najednou provoz, mraky aut zleva zprava museli jsme dávat dost pozor tady je na hlavní každý, ale vše nějak zapadalo do sebe a vše fungovalo. Zipuje se tady z vedlejší na hlavní zkrátka, „jak kdo přijede“. Už abychom byli pryč z města. Šílené vedro v údolí a v ulicích taky moc nepřidalo. Dáváme pár fotek a pryč z města, dál se dáváme směr Dećani, kde navštívíme památku UNESCO a to kostel Visoki Dečani (Високи Дечани) z roku 1327. Jedná se o největší středověký kostel na Balkáně. Bohužel musí být hlídaný mezinárodními jednotkami KFOR konkrétně tam byli vojáci z Itálie a Portugalska. Ostnaté dráty, vysoký plot, střílny, protitankové zátarasy vojáci se samopaly. No vypadalo to zvláštně, ale je to nutné jinak by kostel dopadl jako ostatní kostely v Kosovu. Zrovna tohoto by byla opravdu škoda, doporučuji navštívit! Po prohlédnutí kostela pokračujeme dál na jih Kosova do hor Šar Planina na Kosovsko – Makedonských hranicích. V každém městě a vesnici míjíme mešity a minarety je to takové zvláštní dávají této oblasti punc exotiky. Několikrát za den se z minaretů line reprodukované čtení koránu. Je zajímavé to poslouchat i když nerozumím ani slovo. Cestou míjíme velice starý turecký most u města Djakovica a také dost drsný památníku z občanské války a to rozstřílenou dodávku, ponechanou přesně tak jak skončila při přestřelce. Zemřelo zde několik místních lidí. Udělali nad auto střechu a vedle žulový památník na tuto tragédii. Ostatně takových pomníků a památných desek je všude kolem silnice hodně jsou na nich vyobrazeni zejména mladí lidé ve vojenských uniformách a se zbraní v ruce, kteří padli v této podivné válce. Zajímavé je, že všude vlají Albánské a Kosovské vlajky, všude plno všelijakých nápisů ještě z dob válečných . Škoda že tolik nápisů není na dopravních značkách . Toto je ale problém i v okolních zemích žádná směrová cedule kam vede cesta, odbočka, křižovatka. Navigace je tedy zcela nezbytná a mapy pro plánování cesty taky.
Cestou stavíme u hospůdek, dáváme pivko, aby se nám dobře jelo, ve 39°C se nic jiného pít ani nedá. Tak a máme další velké město a to Prizren a čekáme další masakr. No nakonec nebyl vše proběhlo v pohodě tak nějak jsme se vymotali a míříme do hor, které už na nás z dálky mávají. Ještě se vrátím k návštěvě kosovských měst. Určitě je nevynechejte, patří to do expedice taky. Je tam šrumec, nahuštěná doprava, troubení, zdravení, mávání prostě je to hodně jiné než u nás a stojí to si to vychutnat. Na to troubení jsem si chvíli musel zvykat. U nás se troubí proto, že někomu nadáváš upozorňuješ ho že tě brzdí, atd.. Ale v Kosovu je to jen o zdravení žádné nadávky nebo jiná zlost v tom není. Troubí i auta která jedou proti Vám. No a tak jsme stále mávali a zdravili.
Opouštímě Prizren a valíme do kopců do hor, kde budeme nocovat v nejnebezpečnější části Evropy v Kosovsko Albánském pomezí mezi medvědy a minovými poli..!! Jo houby žádné miny ani žádné jiné nebezpečí, toto jsem se jen dočetl . Realita je úplně jiná minová pole žádná, vše je již vysbíráno (teda snad). Místní jsou úplně v pohodě, a medvědi nikde, asi jeli přes kopec do Albánie natáhnout se k moři. Na vrcholku jednoho opuštěného kopce jsme se utábořili, čas už se krátil, ale stany jsme ještě stihli rychle postavit za světla. Očista v jednom z místních pramenů …sakra nějaká rodinka si tam zrovna sedla a chtěli si povídat, až jsem byl ve slipách tak pochopili že chci pokračovat v úplné očistě tak zdvořile popřáli šťastnou cestu a šli někam za kopec. Něco jsme pojedli, a za tmy si ještě popovídali co jsme běhen dne viděli v tom koukáme že k nám jdou Kosovští Albánci. Svítili jsme na ně lampičkama, čtyři týpci mažou k nám svižným krokem. Bude problém asi nás vyhodí že tady nocujeme. Co teď prohrabávám kapsy, nic v nich , samopal mám doma na zdi, pistolu v práci u poklady, slzák na medvědy přichycený na řídítkách, kdesi ve tmě za stanem. No co uvidíme. Přišli a začali gestikulovat něco povídat rozhazovat rukama. Jediný co jsme pochopili, že máme jít s nima, asi na porážku k místnímu katovi. Vzali jsme lampičky a šli do údolí , asi po 800 metrech jsme došli k dodávce , jeden z nich totiž omylem nacouval někomu přes jízdní kolo, lekl se motor chcípl a neměl v autě namontovanou autobaterii, potřebovali jen roztlačit. No uf oddechl jsem si. Auto jsme roztlačili. Něco jsme popovídali nevím teda co, ale byli ůplně v pohodě , vysmátí, podali jsme si ruce a šli zpět ke stanům. Dodnes mě mrzí, že jsem věřil blábolům a masírkám v médiích jaké to je v Kosovu vyostřené. Nic se tady neděje sakra !
Noc v pohodě nic se nedělo, protože jsem jednoduše nic neslyšel. Měl jsem špunty v uších, nepostradatelnou věc na spaní v přírodě. Ráno, ale i předchozí večer, jsme si vyslechli korán z minaretů ve vesnicích, které byly pod námi v údolí. Balíme a jedeme dál teď už po šotolině výš a výš do hor. Vjíždíme do jednoho městečka s asi poslední benzinkou. Jdeme tankovat a ouha.. není benzín jen nafta.V centru obce je další pumpa, ale tam taky nemají , posílají nás zpět asi 5 km k další benzínce tam prý určitě benzín je. Ano měli, dotankovali jsme vše, raději i kanystry protože v horách asi dlouho nic nebude. Vyrážíme zpět do hor, je to samá zatáčka, po úbočí hor, nádherné výhledy do údolí posetého vesničkami , průjezdy menšími a menšími vesničkami. Každou chvíli nás straší velká značka pozor laviny vstup zakázán, no říkám si no to snad platí jen v zimě tak pokračujeme dál. Jedeme jedem a ejhle jedeme špatně, dojeli jsme k nějakému hotelu za vesnicí Brod, kde cesta končí. Místní teta celkem odměřeně nám ohlásila, že vše okolo i ty kopce jsou soukromé a ať se vrátíme. Všimla si jak řešíme kudy ten hotel objet po úbočí okolních skal. Tak nám to raději hned důrazně rozmluvila. Museli jsme se vrátit do vesnice Dragaš a jet již správným směrem do vesnice Restelicë a pak dál na jih. Po pár kilometrech zmizely samoty pak i stromy . Bylo jasně znát, že jsme hodně vysoko. Zůstali jsme jen my a nekonečné pláně v nadmořské výšce 2.000 metrů s okolními štíty s výškou 2600m. Cestou sem tam potkáváme už jen pasoucí se krávy, divoké koňe a později i mávající pastevce. U jednoho obydlí pastevců se na chvíli zastavím. Samozřejmě dělám fotky se všema, potom fotky jak sedí na čtyřkolce, Jeden dokonce utíkal do chatrče pro jejich speciální čepici pro zvláští příležitost asi, aby byl kompletně ustrojen. Prohlédl jsem si nafotil a natočil i jejich obydlí. No fakt síla, soudruzi pastevci prominou ale toto jsem nečekal. Na zemi zvířecí čerstvě položený trus. Hned vedle hromada zrajících velkých oválných sýrů, v rohu proležené postele uprostřed malinká kamínka kde se momentálně něco ohřívalo. Smrad jak na WC, kde měsíc nefunguje splachovadlo. No na jeden nádech jsem to natočil a vyběhl ven. Ještě jsem si všiml pušky i s náboji, ale nechal jsem ji tam, možná by si toho všimli. Asi ji měli na ty medvědy.
Pokračujeme dal k Makedonii. Pod námi krásná údolí s meandry řek a říček, před námi zasněžené hory Makedonie. Dan s Karlem dávají jeden ostrý výjezd na 2060 m vysoký kopec. Já jedu naopak zkontrolovat sníh na druhém kopci. Dan si trochu ve sněhu zablbne. Ale jen rozumně, jsme asi 700 km od naší základny, auta, vleků a táhnout 4kolku na laně 4 dny by nebylo moc rozumné. Ještě pár km jízdy krásnými horami a pak už dva bílé patníky ohraničující hranice mezi Kosovem a Makedonií. No myslel jsem, že zde bude plot jako u nás za komančů. Kousek níž v údolí přijíždíme k montovanému domku pohraniční stráže v Makedonii. Kosovští pohraničníci zde nemají vůbec nic a Makedonští vlastně taky ne. Domky byly totiž prázdné, poničené, okna rozbitá, tady se už dlouho nic neděje. No nic uděláme pár fotek a jedeme dál Makodonií. Projíždíme národním parkem Mavrovo, krásným údolím řeky Radika. V okolí vysoké skalní masívy. Potučky, vodopády, takže probíhají pauza na fotky a pokračujeme do vnitozemí. V malé vesničce míjíme místní policejní stanici . Z ní vyleze policajt, kouká na nás jak zjara a strašně se diví co tady děláme a odkud, že to jedeme. Když jsme mu řekli, který že přechod jsme překročili tak nás málem zneškodnil zastřelením. Sebral nám pasy se slovy velký problém: nelegální překročení hranice ! Ono totiž ten přechod byl zrušen a my byli v Makedonii nelegálně. Šel telefonovat nadřízeným a řešit co s náma bude. Po hodině přišel, že zaplatíme každý 500 Euro a že nás zavřou , ale to jsem snad špatně slyšel. Za chvíli přijelo 5 pohraničníků s Defendrem všichni samopaly. No naštěstí nepřijeli pro nás, ale byli asi na obhlídce, ještě že nás nepotkali někde na čáře to by byl asi přímo na komoru čistej průstřel. Za další hodinu vylezl zase ten samej policajt zjevně otrávený protože nevěděl co má s náma dělat a oznámil nám, že jeho nadřízení také neví co s náma, protože jsme se zjevně nechtěně stali nelegálními běženci. Nakonec se to ale vyřešilo tak, že nám nařídili vrátit se do Kosova a přes legální hranici pokračovat do Makedonie přes Albánii. To jsme si oddechli, no tak jsme si dali Makedonii ještě jednou zpět do Kosova. Ale vůbec nám to nevadilo krajina nádherná, počasí super, času dost, protože přes Albánii do Makedonie bychom to už časově nezvládli, tak jsme v klidu jeli směr k další části Expedice a to do Albánie. Cestou bylo samozřejmě pár zastávek, jídlo z vlastních zdrojů a nějaké to pivo ve vesnické hospůdce.
K večeru jsme dojeli k hranicím Albánie a u velké řeky Beli Drim jsme dali ještě jednu noc na Kosovském území. Tentokrát ale ve velkém hotelu, kde jsme byli jediní hosté. Pořádná koupel byla potřeba a tak jsme stanování odložili až na další noc v Albánii. Klima fungovala solidně, tak jsme se dobře vyspali, možná taky díky pořádné porci piv v hospodě před hotelem. Ráno pohoda, hotelová snídaně, přejezd 1 km k hranicím do Albánie. Na hranicích zběžná kontrola, něco si opsali do pc a valíme směr Albánie do národního parku Lurë, ale to už je jiná reportáž zde na ATV-expedice.cz
Takže shrnutí: Kosovo úplná pohoda lidi fajn, nic se neztratilo, čtyřkolky byly celou noc vedle hotelu, lidi koukají ale nic neřeší, zdraví troubí ptají se kam jedeš odkud jsi a kolik 4kolka stojí. Byl jsem upozorněn, že policajti si při kontrole řeknou otevřeně o bakšiš. Ale vůbec si nás nevšímali. Ale věřím kdyby nás zastavili,že žádné úplatky a podobné věci jako na Ukrajině by tady neproběhly. Asfaltky kvalitní žádné díry okrsky lepší než u nás. Zelená karta zde neplatí, ale v okolních zemích ano takže nezapomenout. Mezinárodní řidičák není třeba. Ceny benzínu skoro jak u nás, jídlo, pivo nealko taky. Ubytování levné. Domluva v horách nulová ve městech anglicky. Německy problém všude.
Budete-li cestovat do Kosova z Albánie, Černé Hory nebo Makedonie a budete-li se pak vracet zpět přes Srbsko tak Vás Srbská pohraniční policie nepustí. Pokud vjedete do Kosova ze Srbska tak zpět do Srbka ano. Ale z jiné země přes Kosovo do Srbska NE ! Pokud se s místními domluvíte tak určitě nerozebírat politiku a jejich Kosovsko – Albánsko – Srbský problém. Asi trochu více rušno je na severu Kosova u Srbsko Kosovských hranic a hlavně v okolí města Mitrovica. Miny jsou už dávno vysbírané, ale stejnak se jezdí jen po polních cestách takže riziko nulové . Používat pouze ofiko hraniční přechody. Takové ty lesní stezky nechte někomu místnímu. V pasu musí být razítko vstupu a výstupu a taky skenují pas a zapisují vaše údaje takže by si vás vždy zjistili při výstupu ze země. Duben, květen je na přejetí hor určitě moc brzo, zastavil by vás sníh. My jsem sem jeli koncem června to už bylo v pohodě. Loni jsme skončili začátkem května v 1600 metrech a museli jsme se vrátit. Souvislá vrstva těžkého sněhu se nedala zvládnout. Nepoužívat hraniční přechod Restelicë – Strezimir i když je na některých mapách zaznačen jako legální harniční přechod. Dále nepoužívat zrušený hraniční přechod Kučišté. V okolí měst a v údolích kolem vesnic je bohužel šílené množství odpadků . Toto nikdy nepřekousnu. Odpadky vyhazují opravdu všude a ve velkém se to sype do řek, hotely celkem pěkné, ale vedle hned hromada plastových láhví. Oni to snad nevidí nebo co, sakra stačí pár minut a je uklízeno ale takový je Balkán. V Kosovu se platí Eurem. V Makedonii Denárem kurz 1Kč = 2,40 MKD. Kartou lze platit na větších benzinkách a obchodech.
Kontakt na Ambasádu v Kosovu: Václav Kuželka Third Secretary Embassy of the Czech Republic Ismail Qemali 31, 10000 Arbëri / Dragodan Prishtinë / Priština, Kosovë / Kosovo tel.: +381 38 2 466 76 fax: +381 38 2 487 82 mobile: +377 45 284 786 e-mail: vaclav_kuzelka@mzv.cz Pan Kužela celkem rychle reagoval na moje Emaily takže jakýkoliv dotaz klidně na něj.
Velvyslanctví v Makedonii: Ul. Salvador Aljende 35, 1000 Skopje Email skopje@embassy.mzv.cz www.mzv.cz/skopje tel. +389/2/ 3109805 13 +389/70238012
Dále existuje registrace občanů při cestách do zahraničí pod hlavičkou Ministerstva zahraničních věcí kterou naleznete zde. Toto jsem si také vyplnil a odeslal.
Máte-li jakékoliv dotazy pište na Leos2@seznam.cz
Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát
Kompletní fotogalerie: zde
Expedice NP jihozápadu Rumunska – 2 část
Úterý ráno 25.6 mně probouzí zima a mokrý spacák. Na akci jsem vyrazil se starším stanem, který má evidentně svoji nejlepší éru za sebou takže plavu ve slušném jezeře :D. Když se vysoukám z mokrého spacáku a vystrčím hlavu ven není to o moc lepší. Vrcholky hor pokrývá čepice mraků a poměrně vytrvale prší. Když se ale z vedlejšího stanu vynoří věčně vyzubený Pája jdou chmury stranou a tak balíme promočené vybavení soukáme se do nepromoků a za chvíli už stoupáme k hřebenům hor. Hned první zvolená cesta je opět špička. Jako snad všude jedeme zase údolím, kterým teče horský potok se spoustou větších či menších vodopádů. Cesta je občas docela pěkná aby jí vzápětí vystřídala totálně rozbahněná pasáž nebo řada naplavených kamenů.
Sleduji navigaci a když už se zdá, že na nás každou chvíli musí vykouknout holé hřebeny skal opět narážíme na neprůjezdný úsek, kde se utrhl svah a vzal ssebou do rokle i celou cestu. Vracíme se tedy zpět a nacházíme dřevařský tábor, kde se vynoří opuštěný lesník, který nejprve tradičně vyžebrá cígo, aby nám vzápětí ukázal kamsi do lesní strže s tím, že tímhle směrem jsou hřebeny :D. Jedeme to tedy zkusit ale cesta je totální masakr. Pája na čtyřkolce předvádí svoje tradiční čísla po dvou či jednom kole až se tají dech… takže raději otáčíme. Když dorážíme zpět k lesníkovi ten se směje a říká, že tři dny pršelo a že cesta určitě nebude průjezdná ani lakatošem :D. No prima :D. Sjíždíme tedy o pár set metrů níž a zkoušíme jinou odbočku, která by dle navigace měla po pár kilometrech skončit na hřebeni. Cesta vypadá lépe takže se kocháme přírodou a pozvolna stoupáme… Jak už to tak ale bývá čím výše tím je cesta horší a tak štěrk vystřídají balvany a velké louže. Řadíme tedy „Lenocha“ a drápeme se dál. V jedné pěkné pasáži s velkými balvany a rozbouřeným potokem v pozadí stavím abych pořídil fotku když tu proti mně vyjede Dacia :D Neuvěřitelné !!! Chlapík pozdraví a hrne se dolu balvan nebalvan díra nedíra :D My jedeme dál a za pár set metrů narážíme na vytěženou mýtinu a dřevaře, kteří nás informují, že dál neprojedem. Nezbývá nám tedy než opět otočit a zamířit zpět dolů do Valea Cernei. Dole v údolí dáváme pauzu a jsme mírně zklamáni, že se nám k hřebeni Retezat nepodařilo dorazit :(. Na druhou stranu je to zase důvod se do téhle famózní krajiny vrátit :D.
Když si trošku odpočineme zamíříme údolím do dřevařské vesničky Cerna Sat a hned za ní parkujeme u „Černé soutěsky“. Opuštěné parkoviště se zbytky asfaltu a pozůstatky poutače jsou němými svědky časů, kdy Rumunsko vzkvétalo a toto místo bylo turisticky hojně navštěvováno. Parkujeme stroje a pěšky se vydáváme do soutěsky, která je hned od svého ústí jedna velká paráda. Vlastní prohlídka vyžaduje určitou dávku opatrnosti jelikož se prochází po řadě kramlí zatlučených do kluzké mokré skály navíc jsou všechna zábradlí urezlá utrhaná atd. Krása místa ale za tu námahu stojí … křišťálově čistá horská říčka vyhloubila do skály naprosto fantastický kaňon a tak fotíme a kocháme se. Když se dokloužeme zpět na parkoviště sedáme na stroje a míříme dále proti proudu říčky. Štěrková cesta nás vede fantastickým údolím které připomíná naši Slovinskou výpravu. V pozadí vysoké hory s odhalenými skalami a v popředí parádní zelené rozkvetlé louky s občas se pasoucími kravami no nádhera. Jedeme pomalu a za pár kilometrů nás cesta přivádí k velké přehradě Lacul Valea Lui Lovan. Navigace ukazuje cestu kolem přehrady a tak desítky kilometrů kroužíme okolo a užíváme si parádní pohledy na zcela opuštěnou vodní plochu s nádhernou kulisou hor. Jsme překvapeni že u takhle nádherné přehrady není jediná loďka jediný turista prostě nikde nic.
Okruh kolem přehrady nám zabere zhruba hodinu jízdy a na jejím konci narážíme na salaš za kterou se otevírá širší údolí s několika dalšími salašemi ale i penziony atd. Cesta se mírně zlepšuje a tak profrčíme širší částí údolí abychom vzápětí u dalšího dřevařského tábora opět odbočili na vrstevnicovou cestu stoupající do pohoří Valcan, které se táhne jižně od NP Retezat. Stoupáme na hřebeny až nám z prudké změny nadmořkské výšky zalehají uši. Opět vjíždíme do oblasti mraků, kde je chladněji a zase hustě prší. Příroda je ale opět famózní akorát v části, kde jedeme po cestě zasekané do skály litujeme, že máme zamlžený výhled do hlubokých propastí, které se pod námi otevírají. V horském sedle stavíme pořídíme foto a začíná skutečně hustý liják. Bereme tedy za plyn a rychle klesáme do protilehlého údolí, kde parkujeme u turistického odpočívadla a dáváme svačinu. Zastavuje zde i offroad nějakých Belgičanů, kteří se ptají zda přejedou sedlo ze kterého jsme se vrátili říkáme jim, že nejspíš ano oni se však po chvíli otáčí a míří zpět. Když posvačíme zjišťujeme, že jsme u jednoho ze vstupních bodů na NP Retezat ale také konečně opět u asfaltové silnice, která nás přes vesnice Uricani a Vulcan dovede do městečka Petrosani. Tady konečně nacházíme pumpu kde tankujeme a Pája nachází nadvakrát píchlé pneu které opravujeme :D. Je tu také konečně signál takže dáváme vědět domů, že jsme v pořádku byť promočení na kost zmrzlí a docela utahaní. :D. Další přesun je ryze silniční záležitost a tak po silnici klikatící se mezi horami frčíme s větrem o závod až do města Caransebes za kterým sjíždíme z asfaltu a míříme do pohoří Semenic. Po pár kilometrech pěkné lesní horské cesty už za padající tmy nacházíme místo pro bivak a rozbalujeme tábor. Dáváme rychlou večeři a uleháme ke spánku. Je skutečně chladno, Pája jako již tradičně upadá do blaženého spánku já chvíli klepu kosu v mokrém spacáku a poslouchám praskající větve za stanem v obavě aby si nějaký méďa nepřišel přilehnout :D Nakonec ale i mně přemůže únava a usínám.
Ve středu 26.6 ráno mně opět probudí naprostá rákoska :D je chladno ale už neprší. Když posnídáme balíme vybavení a ještě opravujeme Pájovo kolo, které přes noc opět ušlo a už zase vrčíme terénem napříč pohořím. Projíždíme krásná údolí a horské hřebeny, abychom za pár desítek kilometrů přes další hřebeny ponořené v ledových mracích vyklouzli u nádherného jezera Trei Ape, které obklopuje horské středisko s vleky a luxusními chatami. Po silnici pak přejíždíme k dalšímu jezeru Lacul Gozna, kde začíná NP Semenic – Cheile Carasului. U vstupu do parku zastavujeme u hospůdky a dáváme si horký čaj ( k jídlu nám bohužel nic nenabízí). Když se osvěžíme ptáme se obsluhy, zda se dá po plánované cestě parkem projet a zda se dostaneme do plánovaného městečka Anina které obklopuje parádní krasová oblast plná jeskyní závrtů atd. Dostává se nám odpovědi, že ano. Navigace ukazuje zhruba 30 kilometrů takže revidujeme zásoby benzinu a rozhodujeme se to prubnout. Vjíždíme do parku a po pěkné cestě frčíme několik kilometrů směr Anina až klasicky narazíme na dřevařský tábor a totálně rozoranou cestu. Zastavujeme a přichází správce parku který nás s prosbou otáčí s tím, že dál neprojedeme navíc, že je další cesta pod zákazem kvůli neukázněným offroad uživatelům. Nezbývá nám než se tedy otočit a část parku object po silnici přes město Resita. Když projíždíme vesnicí nad jezerem je nám důvod zákazu docela jasný. Celé město je plné cross motorek německých návštěvníků a zároveň je zde velká půjčovna čtyřkolek Polaris sloužící pro Rumunské turisty. Všude tam, kde jsme se s nějakou půjčovnou setkali (například v Chorvatsku) bylo v blízkém okolí i množství zákazů a omezení protože, největší bolest je “turista“ na zapůjčeném stroji, který někde řádí mimo cesty atp.
Nakonec tedy vyklouzneme u města Resita a do Anina míříme po silnici. Ta je ale nakonec docela pěkná samá serpenitna navíc projíždíme parádní krasovou krajinu. V hornickém městečku Anina tankujeme a rozhodujeme se že si pohoří Aninei a okolní kras necháme na jindy. Jsme zmrzlí a těšíme se k Dunaji kde by mělo být tepleji. Volíme tedy svižnější tempo přesunu a pěknou cestou horskou soutěskou míříme napříč parkem Cheile Nerei Beusnita do Bozovici, kde stavíme u obchůdku ve kterém kupujeme čersvý chléb a výborné klobásky. Pokračujeme dál do Sopotu Nou, kde dáváme svačinu. Bez většího zaváhání pak přes hřebeny míříme směrem ke Gerniku. Zastavujeme až za vodními mlýnky kde čtyřkolkáří vyjeli nový brutální výjezd který po chvilce váhání plni euforie z blížící se teplé postele absolvujeme abychom oba konstatovali že jednou a více už raději né :D Byl to masakr :D. Když sjíždíme do Gerniku začíná svítit slunce … huráááá :D. V rychlosti se ubytováváme u Merhautů dáváme večeři a vyrážíme do hospůdky na jedno točené :D. Jak už to tak bývá z jednoho pivka je brzy pivek pár, navíc přijíždí parta českých offrouďáků se kterými kecáme až do noci a domlouváme se, že ráno vyrazíme kousek s nimi. Když se v mezičase rozhodnu vyrazit na kopec za signálem zjišťuji, že Z6tka nejde do otáček svítí zpátečka a nějak to nejede. No, ještě že až tady. Chvíli se v tom šťourám a píšu do Čech na centrálu Journeyman odkud dostávám pohotovou odpověď (díky Víťo), že je s nejvyšší pravděpodobností upadlý nebo utržený kabel u čidla zpátečky a že stroj dusí omezovač. Rozhodím tedy kryt u řazení (díky plastovým nýtům je to věcí okamžiku) a opravdu nacházím odpojený kablík, který připojuji a k mé radosti stroj opět vrčí jak o život :D. V hospůdce úspěch zapíjíme a tak uleháme kolem půlnoci, krásně unavení a plni nezapomenutelných zážitků.
Čtvrtek 27.6 vstáváme kolem 9 hodiny a dáváme si bohatýrskou snídani z rukou vynikající kuchařky paní Merhautové (ty buuuchtyyyy :D). Když jsme po snídani vyjíždíme nad Gernik, kde nocují offrouďáci a společně s nimi míříme k vysílači, kde mají kluci nějakou jámu, kterou prý zdolali jen někteří a my kolkaři natož s buginou se prý nechytneme. Po pár kilometrech nás kluci skutečně přivádí k trychtýřovitému závrtu s relativně ostrým stoupáním plným kamenů. Než se rozkoukáme sjíždím dolů abych dole zjistil, že v hustém křoví není kde se otočit :D. Nakonec se mně to podaří a tak beru za plyn a bez větších potíží Z6tku vyvážím zpět nahoru :D. Ty výrazy v tváři by jste měli vidět :). Kluci nešetří obdivem a začínají stroj okukovat s ještě větším zájmem. Aby toho nebylo dost vybízím i Páju, aby jim ukázal, jak že se to jede na kolce. Ten nezaváhá šup a je dole, nahoru bere na kamenech za plyn ty ho párkrát nakopnou, takže dobrou polovinu výjezdu jede po zadních :D. Musím říct, že mně zatrnulo a už už jsem ho viděl se kutálet. Dobře to ale dopadlo a já slyším jak kluci hlásí „jooo tak to je mazák on ještě dělá frajeřinky“, aby mně Pája vzápěti pošeptal, že toho měl plné brýle a už už myslel, že se vykutálí :D :D, vypadalo to ale profesionálně :D. S kluky ještě pokecáme a pak se v lesích nad Svatou Helenou rozcházíme, my dáváme odpočinkový okruh po okolí a kluci vyráží směr domov. Po pár hodinách v terénu však Pája zastavuje s tím, že se mu stroj nějak divně kroutí a že mu něco tluče do nášlapu. Převracíme kolku na bok a zjišťujeme, že je na jeho KQ prasklý rám takže jsme dojezdili :(. Extrémy se na stroji podepsaly takže se vracíme na Gernik, kde se domlouváme na předčasném návratu k domovu. Večer ještě posedíme v hospůdce a v pátek ráno se pohodovým přesunem vracíme domů.
Najeli jsme za 5 dní přes 900 kilometrů z toho větší polovinu terénem. Bylo to krásné náročné a nezapomenutelné. Už teď plánujeme naši další cestu takže díky všem čtenářům za přízeň a brzy zase u dalšího deníku z nějakého toho prima dobrodružšství.
Kompletní fotogalerie: Zde na našem FB profilu
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko