Archív rubrik: Deníky
Albánie národní park LURË
Kdo navštívil Albánii prokazatelně se tam vrátí znovu! To Vám zaručuji .To jsem udělal i já a znovu se do Albánie vrátil. Letošní expedice byla pojata trochu obsáhleji a to okružní cestou po balkánských zemích: Černá Hora, Albánie, Kosovo, Makedonie. Toto bylo náročnější než loňská expedice z důvodu nutnosti mít veškeré věci na čtyřkolce po celou dobu expedice. Bez možnosti doplnění výbavy v základním táboře. Tuto expedici jsme jeli ve třech lidech Karel na Kawasaki 750, Dan na Can Amu 650 a já Leoš na Suzuki 750. V této reportáži Vám napíši něco z návštěvy národního paku Lurë v centru Albánie. O ostatních zemích se rozepíši v následujících reportážích.
Národní park Lurë se nachází ve stejnojmeném pohoří. Národní park vznikl kvůli jeho 12 jezerům pocházejícím z doby ledové. Nejznámější a zároveň nejnavštěvovanější jezera jsou: Velké jezero (Liqeni i Madh) s rozlohou 32 ha, Černé jezero (Liqeni i Zi), Květinové jezero (Liqeni i Luleve) a Dobytčí jezero (Liqeni i Lopeve). V parku žije medvěd hnědý, vlk euroasijský, rys ostrovid a další vzácné druhy. Vzhledem k extrémni nedostupnosti národního parku si zachová nedotčenost ještě na hodně dlouhou dobu…
Po expedici Kosova jsme se bez problémů na hranicích přesunuli po krásných asfaltkách z měata Kukës do Peshkopi. Dále vedly už jen polní prašné cesty k úpaní národního parku. Na všech mapách byla tato cesta značena jako zpevněná asfaltová, realita byla taková, že to byla špatně udržovaná prašná cesta po vrstevnicích hor plná zatáček a nekonečných serpentýn se šířkou, že se těžce míjely dva osobáky. Provoz byl ale nulový osobní auto žádné jen pár náklaďáku se dřevem s řidiči, kteří by zasloužili řád práce za odvahu toto odřídit a taky v takovém autě zvládnout. Již tato cesta byla takový malý cíl, protože poskytovala nádherné výhledy do okolí, hlavně byly zajímavé šílené propasti a každou chvili jsme zastavovali a kochali se. Vesničky na této cestě byly opravdu hodně mimo realitu. Zde se zastavil čas ještě na hodně dlouho. Problém byl s prachem, jeli jsme asi v kilometrových rozestupech, ale filtry po pozdější kontrole toho měly i tak dost. Vedro veliké protože nadmořská výška nebyla ještě moc vysoká a tak nás trápilo vedro hlavně při zastavování. S vodou ale nebyl problém každou chvíli jsme míjeli skalní převis s pramenem pitné ledové vody.
Asi po 30 km jsme se přiblížili k národnímu parku Lurë. Cesta se znatelně zhoršila obrovské balvany a prudké stoupání znemožňovalo plynulou jízdu. Zde jsem si udělal rekord asi 20km jsem jel na redukci jinak bych asi při rychlosti 5km/hod zničil řemen. Podvozek taky dostával na frak . Já jako jediný jsem neměl podvozek chráněný plechem a tak to odnesla část plastového krytu. Tak konečně jsme v národním parku, sice žádná cedule ani žádný poutač, ale krásná příroda štíty hor a později nalezené horské pleso prozradilo, že jsme na místě. Toto jezero jsme našli za pomoci místního pastevce, který nám poradil, kde přenocovat. Původně jsme chtěli přespat u řeky, ale on nám vysvětlil že tady dole u řeky nás sežerou komáři a že když vyjedeme o 500m výš, tak že tam už bude klid od komárů a že bude pěkné koupání. Měl pravdu komáři o několik metrů výš zmizeli. Moje navigace mi ohlásila, že cesty skončily a byl jsem v koncích. Naštěstí Dan nastartoval svoji navigaci s nově staženými podrobnými mapami. Tam bylo pokračování naší cesty přes národní park značené. U prvního horského jezera jsme postavili stany, protože se již stmívalo a na další cestu již nebylo moc světla času a ani sil. Při stavění stanů se odkudsi objevili místní pastevci, kteří se zájmem okukovali jak to stavíme, udělali jsme s nimi společnou fotku. Po chvíli se zase vytratili do svých obydlí- salaší, kdesi za kopcem. Po postavní tábora samozřejmě následovalo koupání v jezeře, voda byla vzhledem k nadmořské výšce teplá, umyli jsme ze sebe množství prachu nachytaného na celodenní cestě. Jezero bylo samozřejmě čisté s množstvím čolků a žab, které nám po celou noc „pěkně“ vyhrávaly. Potom večeře, pivo, trochu debaty a šli jsme krásně utahaní spát. Špunty v uších zaručily, že jsem neslyšel pastevecké psy, žáby a asi ani medvědy, kteří prý zde žijí. Medvědy jsme za celou dobu expedice neviděli asi jim vadil hluk 4kolek .
Noc proběhla v pohodě, Ráno krásné slunce za chvíli vyhnalo teplotu hodně vysoko, balíme něco jídla, proběhne kávička a valíme dál. To jsme ale nevěděli, že ten pořádný nekonečný terén nás teprve čeká. Karel hned po usednutí za řídítka zjistil nemilou věc a to, že mu totálně odešly svaly na rukou (je nutné si uvědomit co jsme měli za sebou nejenom cestu zde v Albáníí , ale že jsem již absolovovali týden jěždění po Černé Hoře, Kosovu a Makedonii a že máme zasebou stovky kilometrů.). Po několika km se naštěstí šílená cesta změnila v běžnou kamenitou, a Karlovi se ulevilo, polkl něco málo prášků, které asi taky trochu zabraly. Dojeli jsme k dalšímu horskému jezeru, pak zase a zase. Jezer bylo podél naší cesty hromadu a byly opravdu úžasné. Super bylo, že jsme od prvního jezera, kde jsme nocovali nepotkali za celou dobu jízdy po národním parku člověka. Pastevci, ovce prostě nic se zde již nevyskytovalo jen divoká příroda a my. Asi u pátého jezera jsme dali větší pauzu, svačinku a koupání. Já s Danem jsme tam vlítli, Karel si tentokrát koupání odpustil, byl ve stínu lízal si rány ze včerejška a nabíral síly na další cestu. Hladina tohoto jezera byla v nadmořské výšce 1750 m.n.m. teplota na schlazení ideální ,čistota nekonečná. Hned vedle jezera se tyčila zasněžená hora, která nám připomínala, že naše Sněžka je někde hluboko pod námi, no prostě byl to ráj na zemi vykoupený vysilující cestou, která nás sem přivedla. Jenže kdyby byla cesta sem tzv. vyasfaltovaná tak by zde bylo hromadu lidí a to by už nebylo to kvůli čemu jsem sem jeli. Díky této odlehlosti to takto zůstane doufám ještě hodně dlouho.
Další cesta již vedla z kopce, všude se začaly objevovat vysoké stromy, začly být vidět domky poseté po údolí, bylo znát že se dostáváme do (civilizace). Cesta se citelně zlepši byť byla stále prašná , ale dalo se jet rozumnou rychlostí, nekonečné zatáčky a serpentýny ale prodlužovaly náš cíl dojet do večera k moři. Ještě, že okolní krajina byla stále nadstandartně zajímavá, takže nám toto cestování nevadilo a brali jsme to jako výlet s kocháním se po okolí. Po několika km jsme sjeli k větší řece, kde jsme dali pauzu, jídlo, a koupání v nečekaně velice teplé řece. Karel se nám zde ve vodě probudil k životu, no ale my jsme takovýto relax potřebovali také. Po osvěžení jsem jeli ještě asi 10 km něž jsme najeli na asfaltku, kterou jsem si rapidně zrychlili cestu a moře jsme tak v pohodě stihli i s koupáním a suprovou nekonečnou jízdou po plážích.
Kudy do n.p.Lurë ?
Do parku vedou pouze dvě cesty od jihu a od severu, my jsme-li od jížní strany.
Od jihu: Z Peshkopi do Fusha Muhurr za řekou již pouze po prašné cestě asi 40 km k n.p. Lurë přes vesničky Selishte, Murre, Quaf Murre. Za Quaf Murre na sever do kopců po špatné kamenité cestě.
Od severu: Z většího města Rreshen po asfaltu do Përlatu a potom 45km po šotolině do vesničky Füshe Lurë a dále do kopců k parku Lurë .
Doporučuji kvalitní navigaci, vypadá to jednoduše , ale je tam plno odboček a právě ta málo vyjetá nebo někdy neznatelná je občas ta správná cesta. Místní ohledně dotazu na cestu potkáte pouze v údolí pak už je to na Vás a Vaší navigaci. Mapy mám dvě, ale byly hodně nepřesné a sloužily pouze k hrubé orientaci popřípadě k dotazu na cestu.
Kompletní fotogalerie: zde
Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát
Expedice NP jihozápadu Rumunska – 1 část
Dočkali jsme se další dlouho očekávané akce tedy naší výpravy po národních parcích (samozdřejmě po přístupných cestách a v rámci všech pravidel a omezení konkrétního parku) jihozápadního Rumunska konkrétně máme v úmyslu navštívit národní parky kraje Caras – Severin: Cheile Nerei Beusnita, Domogled Valea Cernei, Portile de Fier, Retezat, Semenic – Cheile Carasului. Tentokrát jedem opět jen dva já s expediční SBS Gladiátor Z6 EFI EX a Pája se suzuki KQ 750. V pátek 21.6.2013 naházíme vybavení do auta a vyrážíme na cestu. Vzhledem k tomu, že máme čtyřkolku v autě, jedeme jen s malým vlekem a tak cesta ubíhá rychle navíc ušetříme za slovenskou známku na vlek protože máme soupravu do 3500 Kg (na slovensku nás staví policie, která známky kontroluje takže to máme ověřeno praxí). Jako základnu naší cesty volíme Banát a osvědčené ubytování v Gerniku u Merhautů, kam bez problémů přijíždíme v sobotu kolem poledne.
Když se pozdravíme s rodinou Merhautových a vyslechneme si novinky domlouváme parkování auta a balíme vybavení na stroje. Cesta bude probíhat natěžko takže máme stany spacáky vaření atd.. Svítí slunce je vedro a my míříme do Nuova Moldova natankovat stroje i kanystry. Po noční cestě jsme docela unaveni a tak jen zakroužíme zhruba 50 km v terénu okolo Gernika po NP Portile de Fier a pak míříme do hospůdky na jedno točené. V hospodě potkáváme bezva partu z Jawa klubu Rožmitál. Kluci jedou na svých javách s vozíkem přes Slovensko, Ukrajinu, Rumunsko, Srbsko, Maďarsko, Rakousko okruh po ose a tak s nimi dáváme pivko. Družná zábava se nakonec protahuje až do jedné hodiny v noci, kdy vyrážíme a na kopci nad Gernikem stavíme stany a trávíme naši první noc výpravy, kterou naruší akorát prudká bouřka brzy nad ránem.
Portile de Fier (Železná vrata) je národní park, který se nachází v jihozápadní části země podél Dunaje na rozloze 115655ha, ze kterých 63.920ha tvoří lesy. Hlavním lákadlem tohoto NP je bezesporu dunajská soutěska s nádhernými skalními scenériemi. Oblast ale také nabízí řadu geologických zajímavostí (kras v okolí svaté Heleny ale i opuštěné měděné doly atp.). Můžete také vidět řadu architektonických památek, jako jsou zbytky pevností Ladislaue, Drencova a Tricula. V okolí najdete několik tras pro cyklistiku na horských kolech. Vodní nádrž Železná vrata (rumunsky Portile de Fier) vznikla na přelomu 60. a 70. let 20. století jako společný rumunsko-jugoslávský projekt na Dunaji. V 80. letech přibyla spodní nádrž nazvaná Železná vrata II. Název přehrad byl převzat podle stejnojmenné soutěsky, v níž se oba projekty realizovaly. Hráz starší přehrady má na délku 1 200 m a na výšku 63 m a nachází se v ní hydroelektrárna o výkonu 2 052 MW (v druhé hrázi 591 MW), hladina Dunaje se kvůli ní zvýšila o 33 m. Kvůli zátopové oblasti se muselo vystěhovat 17000 obyvatel ze starého města Orsova, z ostrova Ada Kaleh a z pěti dalších vesnic. Po dokončení přehrady jugoslávská i rumunská strna vyhlasily na svých dunajských březích národní parky: rumunský Parcul Natural Portile de Fier a jugoslávský (srbský) Nacionalni Park Derdap.
V Neděli 23.6 ráno se probouzíme do slunného dne, balíme stany a terénem vyrážíme na Sopotu Nou. Cesty rozmoklé noční bouřkou pěkně kloužou a tak opatrnosti není nazbyt, což záhy potvrdím, když mně Ztka sklouzne a kolem vezmu balvan jen tak tak že neprorazím ráfek. Ze Sopotu Nou míříme kousek po silnici směr Bozovici a pak odbočujeme do NP Cheile Nerei Beusnita. Parádní teréní cesta nás vede několik desítek kilometrů famózní přírodou napříč parkem a tak se kocháme jak hlubokými lesy, tak loukami, které v tomhle období kvetou a poskytují úchvatné pohledy. Máme v plánu na druhé straně parku sklouznout na silnici ale poté co mineme asi jedinou salaš v parku docela pěkná cesta přechází v ten pravý offroad, takže projíždíme mezi balvany mraky spadlých stromů a větví a probíjíme se výrazně pomaleji. Když už se zdá, že cesta bude mít pokračování a před námi jsou patrné stopy toho, že jí někdo nedáno projížděl narážíme na zcela utrženou část s kamenitým srázem, kterou prostě zdolat nedokážeme. Otáčíme se tedy a zkoušíme se k silnici dostat jinudy, což se nedaří, navíc se mně podaří nabrat klacek tak nešikovně, že trhá elektrické kabely od ovládání připínání předního náhonu. Rozebíráme tedy přední kastlík u Z6tky, abychom se ke kabelům dostali a nakonec se nám podaří připínání zpět zprovoznit. Po opravě otáčíme a na silnici vyjíždíme zpět někde u vesničky Dalboset, odkud po asfaltu sklouzneme do Sopotu Vechi, kde opět míříme do terénu, kterým se pokoušíme dostat směrem k Bígru. Hned za vesnicí začínají parádní hluboké bukové lesy a obrovská spleť offroad cest. Střídáme hřebeny s parádními výhledy na zalesněné pusté vrcholy v okolí s hlubokými údolími s horskými potůčky. Je to paráda a tak běží hodina za hodinou my jezdíme a jezdíme ale Bígru se nám dosáhnout nedaří. Když hodinky ukáží 20:00 rozhodujeme se k bivaku a tak na jednom z vrcholů stavíme stany na louce a vaříme večeři. Po celodenní jízdě je usínání věcí okamžiku, člověk jen ulehne a tu kukačka tu sova či zvuky lučního hmyzu jej uspí v okamžiku.
Cheile Nerei-Beusnita národní park má mimořádné bohatství flóry a fauny zachované díky horší přístupnosti celé oblasti. Národní park se nachází na jihozápadní hranici země, v jižní části pohoří Anina, v kraji Caras Severin. Zahrnuje krasové území na středním toku řeky Nera, která tvoří páteř parku. Národní park má celkovou rozlohu 36.758 ha. Hory uvnitř parku mají několik výrazných Vrcholů. Dealu Simionului 899m, Custura Cetatii, Grohanul Mare 1044 m, 1159m Varful Leordis, Varful Plesiva 1143m,Varful Esalnata 915m, Carsia Mare 1097, Dealu Mare Cornetu 821m. V národním parku naleznete spousty jeskyní, krasových stěn, kaňonů a roklí.
Pondělní ráno 24.6 je opět slunečné takže balíme a zkoušíme další cesty s cílem dorazit na Bígr. Nakonec nám pomáhá náhoda, jelikož nacházíme značky od nějakého (v minulosti proběhlého) Rumunského offroad závodu, které nás přivádí na značenou cestu k Bígru, kam nakonec skutečně přijíždíme. Zamíříme k obchůdku, který nám ochotná slečna přichází otevřít, dáváme si nealko pivko a kupujeme čerstvý chléb. Když se trošku zrelaxujeme sedáme na stroje a jedeme opět terénem po žluté na Eibenthal (červená značka je neprůjezdná). Cesta na Eibenthal trvá zhruba hodinku a dáváme jí svižným tempem až do okamžiku, kdy Pája nabírá klacek, který mu trhá obě manžety na zadní poloose. Zdviháme tedy stroj a pomocí smršťovací fólie a lepící pásky manžety opravujeme. Když je spraveno tak zamazáni od vazelíny a požráni od mravenců míříme přes Eibentál na silnici k Dunaji. Je krásně sluníčko svítí a tak svištíme po vyhlídkové trase kolem Dunaje až k soše Decebala, kde pořídíme fotky a pak míříme do Orsova. V Orsova natankujeme a po silnici zamíříme na sever směr lázně Baile Herculane. Neujedeme však ani dva kilometry za Orsova a staví nás hlídka policie, která kontroluje doklady. Nakonec proběhne i dechová zkouška, pak nám kluci popřejí šťastnou cestu a frčí se dál.
Vlastní lázně působí zanedbaným dojmem řada budov je v rozpadu a je patrné, že toto lázeňské městečko mělo svoji éru slávy v minulosti. Přesto se po promenádě prochází desítky lidí s ručníky kteří cestou proti proudu řeky hledají to pravé místo na léčivou lázeň. My jen smočíme nohy koupíme nějaký ten suvenýr na památku a pak už míříme dále na sever a vjíždíme do Domogled – Valea Cernei National Park.
Projíždíme pěkné údolí nad Baile Herculane a vstupujeme do NP Domogled Valea Cernei. Po pár kilometrech sjíždíme ze silnice, abychom zamířili k hřebenům pohoří Retezat, které se táhne za hřebenem údolí. Zajíždíme do hlubokých lesů a po relativně pěkné cestě stoupáme ke skalnatým vrcholům hor. Výhledy jsou parádní a skoro každým údolím protéká nějaký ten horský potok takže scenérie jsou to skutečně úchvatné. Počasí se ale horší a vrcholky hor zahalují mraky. Prudce se ochlazuje a i hodina pokročila. Rozhodujeme se tedy, že sklouzneme zpět do údolí, kde již skoro za tmy stavíme bivak u kamenité strže. Dáváme večeři, kterou nám komplikují hejna komárů. Pája spí jak na povel a tak když ulehne, zalezu do stanu jen se zataženou moskytiérou, abych dal ještě večerní čaj, v tom se mi naskytne parádní pohled na skalnatou strž osvícenou stovkami světlušek … prostě pohádka.
Baile Herculane lázně dostaly své jméno podle římské legendy, která říká že si zde Herkules léčil své rány, které mu způsobila Hydra. V místě se nachází devět pramenů s nejrůznějším obsahem minerálů a teplotou od 30 do 60 stupňů. V 19 století se lázně díky přízni císařské rodiny staly pod jménem Herkulesbad ( Herkulovy lázně) jedním z nejmódnějších lázeňských míst v Evropě. Vedle příjemných koupelí ve známých lázních Apollo je hlavním turistickým lákadlem nádherné okolí. Vápencové skály které bohatě pokrývá vegetace i utajené prohlubně s jeskyněmi. Můžete se vykoupat i v Sedmi horkých pramenech (Sapte Izvoare Calde) které se nacházejí kousek proti proudu řeky hned za peřejemi řeky Cerna nebo vyrazit ke Gisellinu kříži odkud se můžete pokochat fantastickými výhledy do okolí. Vydat se také můžete k 300 metrů hluboké propasti, Mlžné jeskyni či Zlodějské jeskyni v níž přebývaly kmeny doby kamenné.
Domogled Valea Cernei národní park se nachází severně od Baile Herculane, které je také výchozím bodem pro jeho návštěvu. Celý park je je víceméně okolí kaňonu řeky Černé, na které se nachází dvě přehrady (jezera) a to Lacul Prisaca kolem, kterého vede silnice a výše nad vesničkou Cerna Sat je to Lacul Valea Lui Lovan, které lze také objet ale již po horší štěrkové cestě. Celý park má rozlohu 60100ha ze kterých 44524ha tvoří lesy. Kromě parádních vápencových skal a horských scenérií včetně výhledů na přiléhající pohoří Retezat nabízí park i černou soutěsku (naleznete ji za vesnicí Černá Sat), která jedním z jeho hlavních lákadel. Zajímavostí parku je například přítomnost středomořských stromů a květin či více než 1300 druhů motýlů, které v ní žijí (motýlů jsme skutečně viděli mraky pozn. redakce). Údolí černé popsal ve 30 letech cestovatel Patrick Leigh Fermor následovně „Divočina zeleného mechu a šedivých lián, břečťanem porostlé vodní mlýny, které tu chátrají podél břehů a proudy vody razící si cestu stíny, jež ozařují paprsky citronově zbarveného světla“ lze jen konstatovat, že od těchto dob se údolí a jeho atmosféra příliš nezměnila.
Tak tím se pro tento díl loučíme a druhé pokračování deníku přineseme brzy…
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko
Expedice Ukrajina 2013
Jarda Černý (červík) se nedávno vrátil z další zajímavé expediční cesty na Ukrajinu a svoje zážitky našim čtenářům, jako již tradičně přináší formou krátké reportáže.
Cestou necestou, polem nepolem……takhle začíná písnička od skupiny MIG 21. V podobném duchu se nese i naše tradiční expedice na Ukrajinu. V pátek odpoledne vyrážím společně s Tomášem ( Arctic Cat 1000 TRV) a s Káťou, která tak jako já má Arctic Cat 700 TRV. V Bratislavě se k nám přidává Patrik s Gladiatorem X5 a Jirka s Arctic Cat 700 TRV. Cesta probíhá hladce i hranice máme docela rychle za sebou. K hotelu přijíždíme kolem oběda, počasí je krásné a proto si s chutí dáváme venku jedno chlazené a domlouváme plán pro zbytek dne. Je nám líto nevyužít krásné počasí, a tak jdeme po krátkém odpočinku sundat kolky a že se projedeme tzv. kolem „komína“. Jízda nás baví, takže se rovnou vrháme na Apecku, kde je ještě část cesty pod sněhem. Sníh nás však zastavuje kousek pod vrcholem. Se sněhem se „pereme“ statečně a dlouho, ale tudy to dnes určitě nepůjde. Pro dnešek to stačí a vracíme se na hotel.
Druhý den vyrážíme po stopách Nikoli Šuhaje loupežníka, takže bereme směr Koločava. Cestu mám krásně naplánovanou po hřebeni. První překážkou na cestě je padlý strom. Bereme do rukou pilky a už řežeme. Pokračujeme dále a ejhle….. Patrik se kochá panoramaty a přehlíží výmol, který ho posílá dolů i s kolkou. Gladiatora, který se na něj řítí, naštěstí nějakým kouzlem odkopne a kolka se zastaví po pár kotrmelcích o křoví. Všichni jsme samozřejmě v šoku a nejvíc Páťa. Naštěstí to odnesl jen kotník a asi bude i pár modřin. Odpadl kufr, ohla se řidítka, odrazila se guma a trochu se přihnul zadní rám. Kolku vytahujeme navijákem, prořezáváme větve a při kontrole lana navijáku zjišťuji, že je špatně zajištěn, protože mě šlehl přes obličej. Všechny závady řešíme namístě při kávě. Čtyřkolka je opět pojízdná, Patrik je trochu otřesen, takže Koločavu pro dnešek vypouštíme a sjíždíme dolů údolím. Přijíždíme k rozvodněnému potoku, kde Tom chytá do ruky asi metrového hada. Vrháme se na něj objektivy foťáků a pak ho pouštíme. Postupně přejíždíme potok, který se nám tak zalíbil, že ho proti proudu prozkoumáváme až k jeho prameni. Nejprve jedeme po cestě, která se postupně mění v těžební a šněruje potok. Cesta nám připravuje různé nástrahy (silný proud vody, velké kameny, padlé stromy a větve), vše ale hravě zvládáme. Vesele hopsáme výše, ale opět nás zastavuje v roklích sníh. Obracíme se a jedeme na hotel.
Třetí den máme opět v plánu dosáhnout cíle Koločava. Patrik zůstává na hotelu a regeneruje se po pádu. Teď už je to jen spanilá jízda ArcticCatů. Vynecháváme část hřebenové trasy a navazujeme na cestu, kde jsme včera skončili. O prudké výjezdy a rigoly nebyla nouze, jistotou mi však je dlouhý rozvor čtyřkolky. Na vrcholku nás jak jinak opět čeká sníh, takže hledám další variantu, jak se dostat k cíli. Beru to přes bukový les, kde nacházím opravdu drsně vyjetou těžební stezku. „L-ko“, 4×4 a motorová brzda – tohle všechno nám to při prudkém sjezdu usnadňuje. Nehoda však na sebe nenechá dlouho čekat a Káťa se svými padesáti kily kolku ve velkých kolejích neudrží a převrací se na bok. Nic vážného se naštěstí nestalo, odneslo to jen zrcátko. Sjezd jsme úspěšně zdolali a dole nás na konci cesty čeká zamčená závora. Podjet ji nejde, takže musíme objíždět. To obnáší navijákem se vytáhnout do svahu a spustit se za závorou. Místní domorodec jen udiveně přihlížel. Sjedeme pár metrů k hlavní „silnici“ (cesta bez asfaltu s pořádnými dírami) a už to praskáme směr Koločava. Asi po dvaceti kilometrech cesta (v GPS značená červeně) končí v rozvodněném potoku. Kolemjdoucí domorodec nás ale ujišťuje, že tohle je opravdu cesta do Koločavy, po které už ale léta nikdo neprojel. Jelikož je už pozdní odpoledne, tak já a Tomáš vyrážíme na lehký průzkum potokem. Padlé stromy nás zastavují, zjišťujeme, že to bude těžký, ale krásný offroad, na který se později vrhneme.
Čtvrtý den zkoušíme novou hřebenovou cestu na Apecku, kterou chceme už konečně zdolat. Bereme směr Kobyljecká Poljana a před ní šplháme na hřeben. Uháníme si to krásnou cestou pokrytou listím. U salaše na louce pak stavíme na oběd. Pokračujeme dále po cestě, kde Tom udělá manžetu. Musíme přizvednout jeho „litra“, takže naviják od druhé kolky přes větev stromu a už je ve vzduchu. Oprava netrvala moc dlouho a pokračujeme dále. V dálce už je vidět bílý vrchol Apecky, kde už místy prosvítá tráva. Směle míříme nahoru a pereme se se sněhem, který je ještě místy hodně navátý. Apecka je už ale nadosah a v tu chvíli začíná boj o prvenství na vrcholu. Dostatečný náskok sice mám, ale vybírám si špatnou stopu ve sněhu. Přeci jenom ve dvou lze snáze propadnou hlouběji do sněhu. Zato Káťa je na vrcholu první. Stejnou cestou se nám už zpátky nechce, takže to zkoušíme druhou stranou. Po sněhu dolů se jede krásně, ale cesta končí nesjízdnou roklí. Do sněhu se nám moc nechce, ale musíme to otočit. Asi dvě hodiny se pereme se sněhem, než se vyškrábeme zase zpátky. Boj je úspěšný a vracíme se stejnou cestou po které jsme přijeli.
Pátý den ráno vyrážíme opět dobýt Koločavu. Po již známe cestě přijíždíme k jejímu konci a vyrážíme potokem dále, kde již za první zatáčkou nás čekají popadené stromy a tohle nás čeká cestou ještě asi dvakrát. Střídá se cesta v potoce a mimo něj. Pak přichází poměrně prudký výjezd, který jako první jede otestovat Tomáš a pokoří ho. My ostatní se pak navijákujeme, protože výjezd je mokrý a kluzký. Jedeme dále a z lesa přijíždíme na kopec odkud se nám naskytne krásný pohled na Koločavu a okolí. Sjíždíme po obrovsky vyjetých kolejích dolů do vesnice, kde nás překvapila nová asfaltka i s dělící čarou. Po chvilce už vidíme skanzen a velkou sochu Nikoli Šuhaje loupežníka. Následuje prohlídka krásného skanzenu ze života domorodců. http://www.kolochava.com/ Pak se přesouváme na starou četnickou stanici ze které je teď hospůdka. Tam jsme již očekáváni a překvapuje nás jídelní lístek v češtině. Češi jsou tam častými turisty a různé české nápisy tam nejsou výjimkou. Po výborném obědě pak míříme k hrobu N.Š. loupežníka a prohlížíme si také staré zachovalé bunkry z války. Ale protože je již pozdě, rozhodujeme se, že na hotel pojedeme po silnici cca 70 km, které jsme zvládli za hodinu a půl.
Šestý den ráno vyrážíme směrem na jezero. Chceme najít novou cestu, takže se vydáváme přímým směrem na K. Poljanu. Chvíli nám trvá, než najdeme správnou cestu, ne každá těžební stezka je ta pravá. Po třech hodinách přijíždíme ke kempu. Kvasnyj, kam jsme dříve jezdívali a chceme se tu občerstvit, jenže je zavřeno. Jedeme do vedlejší vesnice, kde podél potoka Kosivka pokračujeme krásným lesem dále k jezeru. Ze začátku lesa vidíme pár lesních dělníků s koňmi a těžkou technikou, pak jim musíme uhnout z cesty, protože tu jezdí ze Zilem. Čím více zajíždíme dále od civilizace mizí mosty přes potok a na cestě je poznat, že už není využívána. Cesta vede těsně kolem potoka a dvakrát se přes něj brodíme. Asi po osmi kilometrech se potok rozlil přes cestu a voda je moc divoká na to, aby jsme ji přejeli. Obracíme se a vyjíždíme na louku na kopec, kde si dáváme pozdní oběd. Po jídle už míříme na hotel, jedeme tryskem, takže cesta nám trvá asi dvě hodiny. Dole u silnice zastavujeme a čekáme na Káťu, která si to valí dolů z kopce a ani nás nepostřehne. Zastavuje až po pár metrech, kdy jí došlo, že jsme to byli my. Cestou se stavíme ještě na pivo a „domů“ přijíždíme až za tmy.
Sedmý den je odpočinkový a poslední před jízdou domů. Dnes bude vyjížďka jen krátká, abychom stihli umýt kolky a zabalit si v klidu věci. Ve městě Dubova odbočuji kolem rumunského gheta na cestu, která veda na Apecku. Po hodině šplhání přes pastviny vidíme vrchol Apecky. Překážkou nám jsou opět sněhové jazyky. Některé zdoláváme a některé zase objíždíme. Pak zaparkujeme naše Arctic Caty hezky do řady a děláme si ještě poslední fotky z naší expedice. Dolů vede několik cest a já vybírám tu, kterou jsme ještě nejeli. Cesta je hezká, ale kazí ji padlí strom. Vytahujeme zase naše pilky a snad už naposledy si hrajeme na dřevorubce a cestáře. Sjíždíme dolů k řece, kde přejíždíme most pro pěší, místy drhnu lemy blatníků o zábradlí. Jedeme do Dubového na oběd a hurá balit. Celou expedici bych shrnul slovy Jirky Breburdy – „To byla masáž“. J Všichni jsme celí a zdraví, kolky taky, najeli jsme krásných 750 km, viděli kus světa a o to přeci jde, ne?
Kompletní fotogalerie: 1 den, 2 den, 3 den, 4 den, 5 den, 6 den, 7 den
Text: Jaroslav Černý (červík)
Foto: Jaroslav Černý (červík)
