Archív rubrik: Reportáže
Albánie národní park LURË
Kdo navštívil Albánii prokazatelně se tam vrátí znovu! To Vám zaručuji .To jsem udělal i já a znovu se do Albánie vrátil. Letošní expedice byla pojata trochu obsáhleji a to okružní cestou po balkánských zemích: Černá Hora, Albánie, Kosovo, Makedonie. Toto bylo náročnější než loňská expedice z důvodu nutnosti mít veškeré věci na čtyřkolce po celou dobu expedice. Bez možnosti doplnění výbavy v základním táboře. Tuto expedici jsme jeli ve třech lidech Karel na Kawasaki 750, Dan na Can Amu 650 a já Leoš na Suzuki 750. V této reportáži Vám napíši něco z návštěvy národního paku Lurë v centru Albánie. O ostatních zemích se rozepíši v následujících reportážích.
Národní park Lurë se nachází ve stejnojmeném pohoří. Národní park vznikl kvůli jeho 12 jezerům pocházejícím z doby ledové. Nejznámější a zároveň nejnavštěvovanější jezera jsou: Velké jezero (Liqeni i Madh) s rozlohou 32 ha, Černé jezero (Liqeni i Zi), Květinové jezero (Liqeni i Luleve) a Dobytčí jezero (Liqeni i Lopeve). V parku žije medvěd hnědý, vlk euroasijský, rys ostrovid a další vzácné druhy. Vzhledem k extrémni nedostupnosti národního parku si zachová nedotčenost ještě na hodně dlouhou dobu…
Po expedici Kosova jsme se bez problémů na hranicích přesunuli po krásných asfaltkách z měata Kukës do Peshkopi. Dále vedly už jen polní prašné cesty k úpaní národního parku. Na všech mapách byla tato cesta značena jako zpevněná asfaltová, realita byla taková, že to byla špatně udržovaná prašná cesta po vrstevnicích hor plná zatáček a nekonečných serpentýn se šířkou, že se těžce míjely dva osobáky. Provoz byl ale nulový osobní auto žádné jen pár náklaďáku se dřevem s řidiči, kteří by zasloužili řád práce za odvahu toto odřídit a taky v takovém autě zvládnout. Již tato cesta byla takový malý cíl, protože poskytovala nádherné výhledy do okolí, hlavně byly zajímavé šílené propasti a každou chvili jsme zastavovali a kochali se. Vesničky na této cestě byly opravdu hodně mimo realitu. Zde se zastavil čas ještě na hodně dlouho. Problém byl s prachem, jeli jsme asi v kilometrových rozestupech, ale filtry po pozdější kontrole toho měly i tak dost. Vedro veliké protože nadmořská výška nebyla ještě moc vysoká a tak nás trápilo vedro hlavně při zastavování. S vodou ale nebyl problém každou chvíli jsme míjeli skalní převis s pramenem pitné ledové vody.
Asi po 30 km jsme se přiblížili k národnímu parku Lurë. Cesta se znatelně zhoršila obrovské balvany a prudké stoupání znemožňovalo plynulou jízdu. Zde jsem si udělal rekord asi 20km jsem jel na redukci jinak bych asi při rychlosti 5km/hod zničil řemen. Podvozek taky dostával na frak . Já jako jediný jsem neměl podvozek chráněný plechem a tak to odnesla část plastového krytu. Tak konečně jsme v národním parku, sice žádná cedule ani žádný poutač, ale krásná příroda štíty hor a později nalezené horské pleso prozradilo, že jsme na místě. Toto jezero jsme našli za pomoci místního pastevce, který nám poradil, kde přenocovat. Původně jsme chtěli přespat u řeky, ale on nám vysvětlil že tady dole u řeky nás sežerou komáři a že když vyjedeme o 500m výš, tak že tam už bude klid od komárů a že bude pěkné koupání. Měl pravdu komáři o několik metrů výš zmizeli. Moje navigace mi ohlásila, že cesty skončily a byl jsem v koncích. Naštěstí Dan nastartoval svoji navigaci s nově staženými podrobnými mapami. Tam bylo pokračování naší cesty přes národní park značené. U prvního horského jezera jsme postavili stany, protože se již stmívalo a na další cestu již nebylo moc světla času a ani sil. Při stavění stanů se odkudsi objevili místní pastevci, kteří se zájmem okukovali jak to stavíme, udělali jsme s nimi společnou fotku. Po chvíli se zase vytratili do svých obydlí- salaší, kdesi za kopcem. Po postavní tábora samozřejmě následovalo koupání v jezeře, voda byla vzhledem k nadmořské výšce teplá, umyli jsme ze sebe množství prachu nachytaného na celodenní cestě. Jezero bylo samozřejmě čisté s množstvím čolků a žab, které nám po celou noc „pěkně“ vyhrávaly. Potom večeře, pivo, trochu debaty a šli jsme krásně utahaní spát. Špunty v uších zaručily, že jsem neslyšel pastevecké psy, žáby a asi ani medvědy, kteří prý zde žijí. Medvědy jsme za celou dobu expedice neviděli asi jim vadil hluk 4kolek .
Noc proběhla v pohodě, Ráno krásné slunce za chvíli vyhnalo teplotu hodně vysoko, balíme něco jídla, proběhne kávička a valíme dál. To jsme ale nevěděli, že ten pořádný nekonečný terén nás teprve čeká. Karel hned po usednutí za řídítka zjistil nemilou věc a to, že mu totálně odešly svaly na rukou (je nutné si uvědomit co jsme měli za sebou nejenom cestu zde v Albáníí , ale že jsem již absolovovali týden jěždění po Černé Hoře, Kosovu a Makedonii a že máme zasebou stovky kilometrů.). Po několika km se naštěstí šílená cesta změnila v běžnou kamenitou, a Karlovi se ulevilo, polkl něco málo prášků, které asi taky trochu zabraly. Dojeli jsme k dalšímu horskému jezeru, pak zase a zase. Jezer bylo podél naší cesty hromadu a byly opravdu úžasné. Super bylo, že jsme od prvního jezera, kde jsme nocovali nepotkali za celou dobu jízdy po národním parku člověka. Pastevci, ovce prostě nic se zde již nevyskytovalo jen divoká příroda a my. Asi u pátého jezera jsme dali větší pauzu, svačinku a koupání. Já s Danem jsme tam vlítli, Karel si tentokrát koupání odpustil, byl ve stínu lízal si rány ze včerejška a nabíral síly na další cestu. Hladina tohoto jezera byla v nadmořské výšce 1750 m.n.m. teplota na schlazení ideální ,čistota nekonečná. Hned vedle jezera se tyčila zasněžená hora, která nám připomínala, že naše Sněžka je někde hluboko pod námi, no prostě byl to ráj na zemi vykoupený vysilující cestou, která nás sem přivedla. Jenže kdyby byla cesta sem tzv. vyasfaltovaná tak by zde bylo hromadu lidí a to by už nebylo to kvůli čemu jsem sem jeli. Díky této odlehlosti to takto zůstane doufám ještě hodně dlouho.
Další cesta již vedla z kopce, všude se začaly objevovat vysoké stromy, začly být vidět domky poseté po údolí, bylo znát že se dostáváme do (civilizace). Cesta se citelně zlepši byť byla stále prašná , ale dalo se jet rozumnou rychlostí, nekonečné zatáčky a serpentýny ale prodlužovaly náš cíl dojet do večera k moři. Ještě, že okolní krajina byla stále nadstandartně zajímavá, takže nám toto cestování nevadilo a brali jsme to jako výlet s kocháním se po okolí. Po několika km jsme sjeli k větší řece, kde jsme dali pauzu, jídlo, a koupání v nečekaně velice teplé řece. Karel se nám zde ve vodě probudil k životu, no ale my jsme takovýto relax potřebovali také. Po osvěžení jsem jeli ještě asi 10 km něž jsme najeli na asfaltku, kterou jsem si rapidně zrychlili cestu a moře jsme tak v pohodě stihli i s koupáním a suprovou nekonečnou jízdou po plážích.
Kudy do n.p.Lurë ?
Do parku vedou pouze dvě cesty od jihu a od severu, my jsme-li od jížní strany.
Od jihu: Z Peshkopi do Fusha Muhurr za řekou již pouze po prašné cestě asi 40 km k n.p. Lurë přes vesničky Selishte, Murre, Quaf Murre. Za Quaf Murre na sever do kopců po špatné kamenité cestě.
Od severu: Z většího města Rreshen po asfaltu do Përlatu a potom 45km po šotolině do vesničky Füshe Lurë a dále do kopců k parku Lurë .
Doporučuji kvalitní navigaci, vypadá to jednoduše , ale je tam plno odboček a právě ta málo vyjetá nebo někdy neznatelná je občas ta správná cesta. Místní ohledně dotazu na cestu potkáte pouze v údolí pak už je to na Vás a Vaší navigaci. Mapy mám dvě, ale byly hodně nepřesné a sloužily pouze k hrubé orientaci popřípadě k dotazu na cestu.
Kompletní fotogalerie: zde
Text: Leoš Machát
Foto: Leoš Machát
Dobřany aneb první test expedičního vozíku
Náš letitý kamarád Víťa (Koncák) chystá v letošním roce zajímavou expediční cestu do Maďarska a to se silničně upraveným strojem SMC Jumbo 720 R (znáte jej z našeho dlouhodobého testu) a speciálním expedičním vozíkem. Jeden z prvních testů proběhl již zde v ČR a to formou výletu na offroad maraton do Dobřan, ze kterého pro Vás Víťa napsal zajímavou reportáž, kterou Vám tímto přinášíme.
Seběhlo se to rychle, původní záměr byl vyrazit autem na výpomoc kamarádovi Tomášovi (team KAMIONSERVIS) odkroužit nějaké hodiny na trati ve 24hodinovce (offroadmaraton) v Dobřanech. Nakonec jsem vše přehodnotil. Ve čtvrtek večer jsem narychlo dokončil základní věci na rozpracovaném expedičním vozíku a rozhodl se vyrazit na čtyřkolce s tím, že přesun pojmeme jako test vozíku.
Pátek den ‘’D’’ spěchám rychle do práce a když je uděláno, zapřáhám vozík za polárku a upaluji domu za Tanikem (Táňou), která v zápalu příprav zaplnila podlahu v celém pokoji do půlmetrové výšky věcmi. Sprcha, převléknout do motorkářského a začínám nosit dolu věci. Sousedi si asi mysleli, že se stěhujem, ale kdepak, jedem jenom na víkend :). Ze základní výbavy jsem vzal dva akumulátory na svícení a dobíjení, několik led svítilen, pár kanistrů, tři přepravky s kuchyní, (jídlo, nádobí,atd.) nářadí, kompresor, rezervu, velký HILIFT, který jsem vozil celou loňskou sezónu a používali jsme ho u našeho závodního Defíka. Po půlhodině nošení věcí jsem opět zralý na sprchu.
Konečně je zabaleno takže nasadit helmy, nasednout a první jizda s vozíkem může začít. Projíždíme okolní vesnice a dostáváme se na hlavní v Modleticích což je dlouhá táhlá rovinka. Mačkám páčku plynu nadoraz a sleduji přístrojovku, rychlost stoupá a tak někde kolem 100km/h ubiram. Test stability a zátahu proběhl uspokojivě, koukám do zrcadel, nikdo vzadu a tak začínám intenzivně brzdit, kolka poslušně reaguje a zpomaluje, takže na to znova šlápnu a jeeedééém. Tanik se ke mne tiskne a letíme kupředu osmdesátkou. Cestou přemýšlím, kde můžu koupit plachtu, když tu přístrojovka hlasí červenou kontrolkou a ikonou na displeji přehřátí motoru, a sakra, ubírám a nakonec zastavuji, nechávám to běžet na volnoběh, aby se to ochladilo. První myšlenka co mi probíhá hlavou je návrat domů. Nemůžu! Slíbil jsem účast tak co budu dělat ? Kontrolka po pár minutách pohasne a tak nasedám a jedu dál. Sleduji budíky, najednou mi klepe na rameno Tanik a ukazuje do dálky. Stavebniny a mají otevřeno! Odbočuji a zastavuji na parkovišti, motor nechávám pořád běžet. Mají plachtu, bohužel jenom modrou a zelenou, bílou nemají, nevadí, teď mne spíše trapí proč se to hřeje. Jsem na parkovišti, sundavám přední box a dávám ho do vozíku, teď mám odkrytou horní část chladiče, kontroluji stav a vidím okraje zalepené od posledního bahnění, zanadávám si, že jsem vůl na to nepomyslel a nevypláchl. Nevadí, mám to odkryté a budu si dávat pozor, vyrážíme!
Máme před sebou ještě cca 120km, udržuji otáčky kolem 4300 a rychlost mezi 50 a 60km/h, teplota v pohodě, projíždíme serpentiny v Břežanském udolí a potkáváme motorkáře co nás zdraví, přejíždíme vodu a jedem směr Praha. Tam v Chuchli sjíždíme a ubíráme se směr západ. Přichází první pořádný tahlý kopec, udržuji stálou rychlost, ale mám obavu, že budu hřát. Obava se vzápětí potvrzuje a kontrolka svítí, ubírám tedy na plynu a čekám. Naštěstí dolu z kopce kontrolka pohasíná a tak vím jak na to. Zbytek cesty je jen o kochání krajinou a sledování navigace, která mě dost překvapuje, jak nás vede zkratkami mezi vesnicemi po málo používaných komunikacích. Čas dojetí mi GPSka udávala půl hodiny před startem 24hodinovky. Hltáme kilometr za kilometrem a najednou první dopravní značka s nápisem Dobřany, paráda prřdávám a už vidím cedule offroadmaraton. Přejíždíme křižovatku, kde je uzávěra a slečny vysvětlují kolemjedoucím co se děje, nám zamávají a jedem dál, přijíždíme k dalším slečnám co kasírujou. Nevím jak to poznaly, ale křičí na nás – vy jedete zavodit? Já na to kývu že ano a tak nás pouští a my se blížíme k depu. Vyhlížím již tak známé auta KAMIONSERVIS, až na konci depa vidím lidičky jak se rojí kolem defendra. Tomáš tam lítá s helmou, rychlý pozdrav a vyrážejí směrem k trati. Máme na zaparkovaní pár minut, odpřahuji vozík a jdeme také se podívat na start.
Na startu probíhá klasický chaos, nervozita, šachování s auty, kdo kam se zařadí atp. Nakonec probíhá rozprava a posádky šplhají na kopec před startem, p. Nachtigall mává vlajkou a je to tady. Postavičky v helmách se legračně sypou z kopce dolu ke svým závodničkám, v davu pozoruji jak Tomáš s Honzou nekontrolovaně se řitěj dolu, už jsou u auta, nasedaj, startujou a je to tady, chaos a tlačenka na úzkém výjezdu nahoru, v prachu je vidět těsně pod kopcem prvni odpadlík UTV arctic-cat, kterého musí Tomáš složitě objet a mizí v dálce. Závod začal, teď máme na to celý den, prohazujem několik slov se známými a jdeme do depa, čeká nás to důležité tedy první rozbalení základny a vozíku. Přejíždím z místa na místo a pořád to není ono, jsem nervózní, Tanik na mě kouká a kroutí hlavou, nakonec se vracejí z trati kluci a popojíždí mi s dodávkou. Mám místo na zaparkovaní, odpřáhnout, vytáhnout opěrné nožičky, rozbalit a sestrojit hliníkové tyčky, napnout plachtu, postavit stan, Tanik vytahuje židličky, pití, kelímky a konečne můžu fláknout své tělo do křesílka a sundat konečně krosové boty, je to paráda. Padá ze mne nervozita, dělám pár fotek, kochám se vozíkem, odpovídám na otázky kolemjdoucích co to je za vozík a tak.
Po nějakém čase se jdeme podívat opět na trať, kde u stánku INTERKONTINENTAL RALLY konkrétně stánku keteringu pobíhávají naši dlouholetí kamarádi Milan a Ladínek. Dávám si malé pivko, Ládínek už smaží steak a cibulku. Je to první napapaní za celý den, chutná nám to, poděkujem a jdeme dál. Závod probíhá celkem v klidu, střídají se posádky, u sousedních stanů probíhají nějaké opravy. U nás zatím v pohodě, pouze tankování, oplachování oken a chladiče, vyptávám se na strategii výměn posádek, stav auta, stav tratě, vlastně nic nového, protože jsem se aktivně účastnil všech závodů loňské sezóny, kterou jsme nakonec celkově vyhráli, takže vím co a jak. Máme před sebou několik hodin klidu, jdeme na trať, kde potkávám D.Pejzla, který zrovna fotil závoďáka UTV Emu se kterým pojede v noci, probíráme stav tratě, sledujem jak kolem nás jezdí auta a utévéčka, některé s poruchou, blíží se tma a jsme na řadě, kluci to nějak protahujou a nervózně čekáme až dorazí do depa. Chystám helmy, polštářek pod zadek, je tady jedenáctá hodina, nasedáme, kluci lítaj kolem auta, tankují, myjí světla a okna, mám problém s pasem, nemůžu ho povolit, Tanik už je připoutaná, Tomáš dává pokyn že můžu vyrazit, pořád zápasím s pasem který mě škrtí a nemám výhled ven, ale co. Auto znám jak svoje vlastní.
Jede se ! Najíždíme na trať, pravá, levá, pravá a sešup dolů a brod, dávám si pozor na vlny, abych ušetřil chladič, je tma, trať se oproti loňsku změnila a tak nevím přesně kam jedu, sleduji mlíko a občas netuším co na mě vykoukne za horizontem. První skok, pás se naštěstí uvolnil a já už se můžu posunout a udělat si pohodlí, konečně vidím pořádně do stran a před sebe, máme první kolo za sebou, zřejmě nejpomalejší, zatím se seznamuji s tratí, druhé a třetí kolo proběhlo ve stejném tempu, pouštím před sebe speciály z jiných kategorií a začínám tomu přicházet na chuť. Těsně před vyjetím z depa Tomáš říkal, že můžu první tři kola kroužit na seznámenou, ale potom mám udržovat tempo kolem 16 minut na kolo, že to prý jezdí ostatní, Tanik kouká na časomíru u startu a hrnem čtvrté kolo, už si pamatuji kde co je za zatáčkama, vím co si můžu dovolit a jak rychle můžu jet a tak začínáme závodit, další dvě kola začínám zrychlovat až se dostáváme na hodnoty kolem 15 minut na kolo, občas se chytám speciálu a na rovinkách a méně náročném úseku je stíháme nárazník na nárazník,Tanik nadává že se bojí, ne že by se bála jako ženská co ječí, jenom mě usměrňuje, abych jel s rozumem, máme před sebou ještě 18 hodin závodění. Jak jsem stíhal speciály tak jsme se dostávali na 14min a méně na kolo, ale na přístrojovce stoupala ručička teploty motoru a tak jsem střídavě připínal další vrtule, po cca hodině a pul nadopovaný adrenalinem nevnímám co mi říká Tánička a jenom si hlídám teplotu vody a dění před sebou, už po druhé předjíždíme auto z naší kategorie což mi dělá dobře :). Po necelých třech hodinach davam pokyn Tanicce at vola depo ze se střídáme. Ujedem jeste dvě kola kdy uz bojuji jak s trati tak s unavou. Holt celý den na nohou (rano v praci potom cesta do Dobřan) si bere svou daň. Predposlední kolo delam chybu, rozjeté koleje nas rozhodí a končím v křoví, auto je dost nakloněné a za křovím díra dolů, dávám redukci, obe uzávěrky a zacinam opatrne couvat. Na třetí pokus jsme venku, najíždím na trať a dojíždím zbytek kola s vetší opatrností. Nakonec vidím výjezd z tratě a mastime do depa. Kluci jsou připravení myjí okno a svetla, tankují a po nasednutí mizí ve tmě.
Jsme promočení skrnaskrz, v aute je děsný vedro,dáváme se směrem ke stanu, jsou dvě ráno takže převléct a spat. Jenom se natahuji a spim jak zabity. V noci mně budí neskutečný slejvák. Myslim na trať jak je náročná v tomhle pocasi. Únavamně ale opět přemáhá a usínám. Brzo ráno uz neprší, je zato vlhko a docela chladno, lezu ven a vyptávam se jak sme na tom, a kdy sme zase na řadě. Dopoledne uteklo docela rychle, posádky se střídaly, protože jsme měli náskok přes 21 kol na ostatní tak jsme ubrali na tempu a jezdilo se na pohodu. Naštestí žádná porucha. Bliží se 16 hodina a tedy konec závodu aut. Na nás se uz řada nedostala, a tak sme u cile, dávame si dobrou polévku u Milana s Ladikem, nejake to pivko a sledujem jak Honza Srajer vede do zaváděcího kola male špunty na mikrokrosovych motorkach, co znějí jako sekačka. A je to tady, dostáváme informaci, že team KAMIONSERVIS je opět první. Již druhá 24hodinovka za sebou vyhraná.
Jdu se podívat na start čtyřkolek, kde startuje námi (autor pracuje jako technik ve společnosti journeyman pozn. redakce) připravovaný stroj SMC Jumbo 720 s Martinem Malátem za riditky. Přeju mu hodne štesti a jdeme si zaujmout lepsi pozici na kukačku. Startuje strašně moc motorek a čtyřkolek, všechny jedou najednou a tak se očekává pořádná mela, ktera potrvá celé dvě hodiny. Je odstartováno, po necelé hodině pozorovaní se jdeme do depa podivat na naše vítěze. Najednou na nás mává Pepa Hort s prosbou odtahnout Olli do depa, někdo do ni naboural a urazil baterku, tak ji táhnem do depa ,a jdeme gratulovat našim. Zavod čtyřkolek sve kategorii vyhrál jak jinak než náš jezdec Malat, takze dnes dvojnasobna radost.
Vyhlášení vítězů proběhne těsně po ukončení závodu motorek, tleskame vítězům,až se dostává řada na nás. Nenecháváme si ujít příležitost opet si zařvat radostí z prvniho mista a lezem na podium. Ještě vyfotit, potřást rukou soupeřům, a nastává volná zabava. My s Tanikem se vracime zpět k našemu bivaku, kde po veceri zalézáme do stanu a už se plánuje zitřejší výlet. V neděli se budíme brzy ráno, sluníčko hřeje na stan, a já se znovu plný elánu těším na cestu domů, kterou sme doplnili o okružní jízdu přes Slapy a podel vody domu. Rychle se nasnídáme vypláchneme chladic, já ještě pomáham nalozit defendra na vlek, pak už jen obléct, zapřáhnout vozík, rozloučit,a vyjíždíme na naplánovanou trasu. Je nádherné,teplo,slunečno a potkáváme spoustu motorkářů, dokonce i nekolik tříkolek, užívám si jizdy, opět to berem po okreskách a cestami v lesich. Cil je jasný směr Slapská přehrada. Polárka už nevaří a tak ji šlapu na krk a jedem co to dá, v obcich na nás s udivem koukají domorodci, občas potkáme škodovku s vozíčkem plným dřeva a vtipně ho pozdravime, protože máme za čtyřkolkou větší vlek než on. Poslednich 12 kilaků jsem přehlédl odbočku a tak se musime otocit ale to nám nevadí času he dost a nikam nespěcháme. Přijíždíme k parkovisti u mostu přes Vltavu, kde zaparkujeme a jdeme fotit.
Slapy jsme navštívili takže uz můžem nasadit směr domů, míjíme hromadu motorek co nám mávají, jedem kousek po hlavní, takže uhýbáme prvni možnou odbočkou na jak já říkám šoustky. Tanik mi dává znamení, že má hlad a tak jedním okem pokukuji po hospodě s zahrádkou. Nakonec v jedne obci docela nacházíme docela sympatickou hospudůdku s terasou. Parkujem a jdeme se najíst. Jídlo musím pochválit, po vikendu plném jídla ve stresu a ruzně grilovanemu stravovani dostáváme klasické teplé jidlo a polévku. Shodou okolnosti jsme zvolili hospodu asi oblibenou cyklisty, takže narváno a čekalo se na uvolnění místa, takže nezdržujem a uvolňujeme plac dalším hladovým. Cesta domů pak probíhá v kochacím tempu a odpoledne bez větších problémů parkujeme před domem. Tak a je to za náma, skvelý víkend plný zážitků,adrenalinu končí, najeto přes 300km, spotřeba se ustálila na 12 litrech na 100km, což je uspokojivé, nebyla žádná porucha, až na rozsypane kafe a vylitý olej na vareni v prepravce, ale to se vychytá :D. Takže za měsíc směr maďarsko k Balatonu, pokud pocasi vyjde tak nás čeká 1200km a deset krasných dní v sedle čtyřkolky.
Autor: Vitaliy Vash (Koncák)
Foto: Vitaliy Vash (Koncák)
Všeradický orienťák
Je pátek 17.5.2013 a přišel čas naší letos první tuzemské akce tedy pravidelného orientačního závodu, který byl tentokrát pojmenován „Všeradický orienťák“. Ubytování a vůbec místo konání celého závodu tentokrát vybrali kluci Bimbajsové a to v penzionu Zámecký dvůr ve Všeradicích. Víkend předtím proběhlo tradiční trasování závodu, takže jsme s kluky od Berounky najeli a vyznačili trasu, kterou Keeper zaznamenal do GPS a já pak vytvořil tištěné podklady. Rozhodli jsme se zopakovat model z „mikulášské“ tedy jsou na vyznačených bodech umístěny kartičky, ze kterých se zapisuje tajenka. Nově jsme pak ještě na trasu přidali dvě kontrolní stanoviště s doplňkovou soutěží. Odpoledne tedy přijíždíme z práce naházíme věci na korbičku expediční Z6tky a s Jaruš vyrážíme směr Všeradice, kam dorážíme zhruba kolem 18 hodiny. Před penzionem už stojí zhruba 20 čtyřkolek a jednotliví účastníci připravují stroje na zítřejší akci. Přijíždí nás pozdravit i Duffy, který pak pokračuje na offroad do Dobřan. Kluci ale přesto z jeho dodávky vytáhnou nový brutální závodní speciál CA a testují ho alespoň na pakrovišti u penzionu (je to skutečně bestie). Kromě známých tváří přijíždí i několik zcela nových tak se seznamujeme a usedáme do hospůdky, kde probíhá družná zábava, kterou trošku kalí naprosto tragická obsluha a personál penzionu.
Kolem 11 v noci přijíždí Plzeňáci a hlavně náš Pája sluníčko :D. Ten měl týden předtím narozeniny a tak je s ním řádně zapíjím (akorát tu tequilu jsme měli vynechat). Jak se láme noc s ránem jdou postupně všichni spát, takže také kolem půl páté ráno uleháme abychom v 9 hodin ráno vstali na snídani :D. Po snídani začínáme chystat stroje a přijíždí zbytek účastníků. Nakonec se na startu sejde něco přes třicet čtyřkolek. Kluci Bimbajsové odjíždí, aby připravili první kontrolní stanoviště s týmovým slalomem na čas. Já s Jaruš a Kamzíkem zůstávám na startu a dávám dohromady týmy, kterých nakonec startuje 6 a to Dudáci, Teplice, Luční jezdci, KH a spol, Plzeň, Křešín. Když všechny týmy odstartují vyrážíme s Kamzíkem na Ranč do Malkova, kde je oběd a druhá doplňková soutěž. Na místě nečekáme ani 5 minut a přijíždí tým Plzně, a to přesto, že startoval jako druhý. Jejich navigaci zajišťuje nový pár účastníků Kankx a jak je vidět tito zkušení motorkáři navigují skutečně brilantně. Vzápětí mně opět odbourává Pája, který v ruce svírá šneka (s ním už přijel) a hlásí „tenhle novej kamarád se mně celou cestu lepil na paty :D“. Prostě Pája :D. Než tým pouštíme na oběd probíhá soutěž ve skládání gola sady, kde se ukazuje soutěživost některých týmů, takže opět probíhá bujaré veselí. Není bez zajímavosti, že na akci dorazil i stroj JM Gladiátor X8 upravený od Adrenalin sport (Perník), který jste měli možnost vidět na stánku firmy Journeyman na letošní výstavě Motocykl v pražských holešovicích. Mašina vypadá i jede skutečně parádně a její majitel jí rozhodně nešetří. Akci absolvoval s malým synkem a padlý strom v jedné lesní pasáži, který všichni objížděli dal napřímo, což odnesl prasklý nášlap, ale to k těmhle offroad radovánkám prostě patří :D.
Na Ranči se pak postupně střídají všechny týmy. Dávají si oběd a pak pokračují dál na vyznačenou trasu. Obsluha na Ranči Malkov je narozdíl od Všeradic naprosto skvělá, celý personál je velmi ochotný a tak už je jasno, kde bude náš příští orienťák sídlit. Když všichni odjedou jdeme ještě s kluky Bimbajsovic na oběd a pak pomalu jedeme směr Všeradice, přičemž zastavujeme na offroad trati a v lomu trošku zablbnout. Mladý Bimbajs řádí na jeho novém CA jak utržený ze řetězu a dává všechny nové výjezdy. Nechávám se trošku hecnout a tak se Z6tkou zdolávám tři z nich, jen ten poslední nehorší raději nechávám být :D Přeci jen je to v písku a já bych se tam s autíčkem určitě zahrabal. Když doblbneme pípne mně v kapse mobil a přichází první SMS s tajenkou, která potvrzuje, že tým Plzně zdolal celou trasu. Vzápětí přichází zpráva od týmu Křešín a tak rychle směřujeme do Všeradic, kde už na nás kluci a děvčata čekají. Usedáme tedy ke stolu dát dohromady vyhodnocení závodu. Počítá se celkový čas, ze kterého se odečítá doba strávená na obědě a dle pořadí v doplňkových soutěžích se od celkového času odečítají bonusové minuty. Pořadí je překvapivě vyrovnané a mezi Křešínem a Plzní rozhodují skutečně minutky. Na třetím místě pak zůstávají dva týmy a to Teplice a Dudáci a tak nám nezbývá, než učinit rozstřel, jak jinak než zábavnou formou :D. Bimbajs tedy pohotově kupuje dvě pivka a každý tým volí svého šampiona, který zkusí pivko zdolat rychleji. Teplice však mají Pirdu a ten pivo vdechne takovým tempem, že nestačíme ani sledovat a vyhrává s náskokem více než půl pulitru :D.
Když dorazí všechny týmy, tak vyhlašujeme vítěze a rozdáváme drobné ceny od sponzora Shock Energy a Atv-expedice.cz. Závod vyhrává tým Plzeň, v těsném závěsu je tým Křešín a třetí místo nakonec vybojoval tým Teplice. Po rozdání cen většina účastníků odjíždí k domovům a zůstává jen Bimbajs family s klubovnou pohodářů, kteří na akci náváží nedělním výletem po okolí. Bylo to fajn přijela bezvadná parta a my se už teď těšíme na další akci. Na závěr děkujeme všem co přijeli i všem co pomohli s organizací.
Jako bonus parádní fotoalbum od návštěvníka Kankx : http://photo.kankx.com/2013_vseradice/
Text: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)
Foto: Vojtěch Lysenko (mrtvolka)
