Už na letošní výstavě motocykl 2013 jsme byli Fíkem pozváni na dvoudenní čtyřkolkářskou akci konanou v termínu 31.3.2013 – 1.4.2013. O akci jsem se dozvěděli jen tolik, že jde o sraz čtyřkolkářů a jede se do Pekelných dolů a pak do obce Hamr na Jezeře, kde je ubytování a posezení se čtyřkolkáři. Předběžně jsme tedy přislíbili účast a dohodli se, že jedeme já s novým SBS Journeyman Gladiátor Z6, Pája tradičně se Suzuki KQ a Honza na Can Am.

Pár dní před akcí dostáváme info, že na akci vyráží i klubovna Polabí  a tak se domlouváme, že pojedeme s nimi. V předvečer odjezdu tedy ještě píšu Petrovi Mařenovi se kterým se domlouváme na sraz u MC Donalda na Černém mostě v půl deváté ráno. My si dáváme spicha v půl osmé u mně před domem s tím, že nás k zmíněnému Mekáči čeká zhruba 50 km po ose.  Ráno se budím a zjišťuji, že autíčko má prázdné kolo takže nafukuji a mezitím přijíždí kluci a skládají stroje. Vyrážíme takříkajíc na čas a v duchu všichni proklínáme stanovený čas odjezdu protože se ke všemu v noci mění čas na letní a tudíž jako bonus vstáváme o hodin dříve.

Do Prahy svištíme s větrem o závod ale přesto na Barandově zjišťujeme, že na půl devátou se ke klukům nedostaneme. Takže jim voláme a oni hlásí, že nečekají a dávají nám souřadnice na další místo srazu zhruba 20km za Prahou. Frčíme tedy nonstop a za pomoci telefonické nápovědy od Michala Tytyty nakonec dorážíme na místo srazu, kde se už nahromadilo zhruba 20 strojů. Tankuji a než se nadějeme jede se dál. Tentokrát už terénem přičemž vede Jarda Quad, který na novém Can Am jede jak splašený. Jedu na chvostu, kvůli oblakům prachu udržuji odstup a sleduju Táňu jak to předemnou pálí díra nedíra. Po pár kilometrech zastavujeme na krátkou pauzu a zjišťujeme, že je nás zhruba polovina. Zbytek zůstal kdesi za námi a tak jim voláme  načež dostáváme info že opravují a že máme pokračovat. Chvíli ještě žertujeme na Jardův účet jako že, „proč jedem jako bychom někde něco ukradli“ :D, pak ale sedneme na stoje, že budeme pokračovat. Za mnou přichází Michal, že chce zkusit autíčko tak sedám na polárku, abych vzápětí zjistil, že nejde natočit :( baterka kaput tak startujeme přes kabely ( jako ten den ještě párkrát ) a já se vracím k autíčku, domlouváme se, že se Michal sveze později a pelášíme dál.

Polní cesty střídají lesní pasáže, až narážíme na úsek, kde se prodíráme mezi stromy. Mám trochu obavy, abych se s autíčkem protáhl ale to mně mile překvapuje a tak zdolávám všechno co čtyřkolky předemnou. Při jednom z lesních stoupání sledujeme jak nás nejprve míjí utikájící zajíc a vzpětí divočák jako hrom :D. Naštěstí se kaňour nechce kamarádit se čtyřkolkáři a tak si nás nevšímá. Po chvíli skupinka staví protože Víťa má úplně prázdné kolo. Díra jako do pekla, která spolkne celé moje  balení knotů. Nějaké knoty má ještě Pája ale zdá se, že kolo drží a tak pokračujeme. Po pár kilometrech přichází další lesní pasáž a Víťovo kolo opět uniká. Přidáváme knot a utěsňovač ale Víťa se rozumně rozhoduje k návratu domů takže nás i s Táňou opouští. Další kilometry tempo mírně zvolnilo a já se sžívám s autíčkem v terénu. Moje obavy, že nezdolám to co čtyřkolka postupně ustupují občas sice zadrhne stříška o nějakou větev na druhou stranu nastávají i okamžiky, kdy v úvozové cestě předemnou kolky mírně bojují a já díky šířce stroje projedu takříkajíc na brnkačku. U Bělé pod Bezdězem přichází skutečně terréní pasáže spousta bahna ale i lehký triálek atd., paráda autíčko je tedy jedna velká koule bahna ale jede skvěle. Při pravidelné kuřácké zastávce pouze zjišťuji, že je poztrácená většina šroubů držících oplastování podvozku. Utahuji tedy to co drží a drc páskou přidělávám to co už šrouby nemá.  Blížíme se k Pekelným dolům ale cesta z ničeho nic končí prudkým sjezdem a následným neméně prudkým výjezdem. Jarda a Oťásek volí objezd já Michal, Pája a Honza jedeme napřímo. Musím se přiznat, že tuhle pasáž jsem skutečně projíždět nechtěl ale kluci v čele s Michalem mně přesvědčili a Z6tka to nakonec dala jako nic. Paráda.. Na silnici se všichni sejdeme a s několika navigačními zaváháními dojíždíme k Pekelným dolům.

Na místě je tak 40 – 50 čtyřkolek. Pěkná tlupa a mraky známých tváří. Jsou tu pohodáři ze severu (Jura, Pirda a spol), Ústí (Johan, Kořka, Eli), Polabáci jejichž druhá půlka vedená Tytáčem je k našemu překvapení už na místě ale je zde i spousta neznámých nových tváří. Dáváme tedy klobásku a klábosíme s kamarády. Když všichni pokecají hromadně odjíždí do Hamru na Jezeře, zůstáváme jen my a Ústí. Kluci nás v žertu přesvědčují, ať jedeme s nimi do Ústí my ale vyhodnocujeme čas a říkáme si, že budem směřovat k domovu. Nakonec se domlouváme, že s Ústečáky pojedeme do České Lípy a tak za nimi mizíme do terénu a drandíme určeným směrem. Po zhruba půl hodince stavíme u hlavní silnice abychom dali pauzu a rozloučili se. Pauzu bezezbytku využije Pája, který zavadí návlekem na řidítkách o plyn a zezadu napálí celou kolonu strojů. Nejvíce to chytá Kořka, který je první na řadě ale má hodně orámováno takže si jen pohne zády protože sedí na čtyřkolce. Druhá na řadě je Z6tka ta dostává nejprve ránu na zadek což odnáší plast u značky a následně pokračuje do honzových kamen o které si štípne plast na čumáčku. Noo už je holka poznamenaná.  Pája má ohnutý rám a náladu pod psa, my okukujeme škody a kluci Ústečtí se loučí. 

Než vyrazíme na cestu ještě zjišťuji, že mně opět uniklo kolo a tak dofukuji a souběžně s tím nám za zády staví hlídka policie. V duchu si říkám ajéje bude sranda a taky že jo. Jeden z ochránců pořádku rovnou řve ve stylu co se tady děje proč stojíte v křižovatce ? ( zde je třeba podotknout že jsme stáli tak 5 metrů před křižovatkou vedlejší „skoro polní“ a hlavní silnice, nicméně na straně a tak, že by se u nás vyhnuly dva kamiony) než se zmůžeme na reakci policista pokračuje „Kde máte výstražný trojuhelník“ , „Jakto že nemáte reflexní vesty“, „Jakto že máte stroje umazané od bláta“ pak se hrne k honzovu CA, aby mu vysvětlil, že takhle přidělaná značka být nesmí a že je nepodstatné jak bylo vozidlo homologováno, že odpověný za homologaci je řidič… to už nevydržím a zdvořile se jej táži, zda by na nás mohl přestat řvát. Kupodivu to zafunguje a policista pochopí, že řežim „kdo chce psa bít hůl si vždycky najde“ na nás nezabere tudíž nám víceméně domlouvá abychom otřeli světla pak zkoukne kameru na mojí helmě a ptá se po zkušenostech s ní a nakonec oznámí to co dobře tušíme, že se v okolí pohybují čtyřkolky a tudíž že nějaký „dobrák“ volal na PČR no a my jsme byli na ráně :D. Nakonec tedy odjíždí a my taky sedáme na stroje a jedeme k domovu.

Domů dorážíme kolem 10 hodiny večer za hustého sněžení. Já jsem v pohodě protože do Z6tky díky oknu nefouká tudíž mně zima není. Kluci jsou ale zmrzlí na kost a tak nakládají a frčí k domovu. Tento zimní jednodenní výlet jsme najeli 330 kilometrů z toho takových 120 terénem.  Autíčko zvládlo jak terén od lehkého po těžší i přesuny po silnici bez sebemenšího zaváhání. V průběhu akce kluci po očku pokukovali, jak že si s tím či oním Z6tka poradí a já myslím, že byli překvapeni, že vše proběhlo bez ztáty kytičky.  Vypadá to tedy, že i na chystaných expedičních cestách bude tahle novinka výborným pomocníkem.

Při jednom z pravidelných setkání naší malé expediční skupinky přišlo na přetřes i téma „rozloučení s letošní sezonou“.  Slovo dalo slovo a my jsme se dohodli, že se někdy počátkem prosince sejdeme společně se sklouzneme po krásném okolí města Berouna a projížďku zakončíme ohýnkem s opékáním buřtíků. Termín jsme nakonec vybrali na sobotu 8.12.2012 a začali jsme rozesílat pozvánky.  Protože jsme ale za ty roky různých společných akcí nabrali přátel čtyřkolkářů skutečně mnoho tak se nám přihlásilo kolem 40ti strojů a to už je na společnou projížďku poněkud hodně :D.

Nakonec jsme se tedy rozhodli, že uplatníme již osvědčený model a akci pojmeme jako orientační závod. Týden před vlastní akcí jsme se tedy sešli v sestavě Keeper, SilverX5, Bimbajs senior, Bimbajs junior, Kamzík, Tlusťoch a vyznačili jsme zhruba 60 kilometrů dlouhou orientační trasu. Na trase bylo vytvořeno 22 kontrolních bodů s tím, že na každém kontrolním bodu byla umístěna  značka a v okruhu zhruba 5 ti metrů od ní i štítek, na kterém bylo napsáno slovo do tajenky. Každý tým má za úkol v co nejkratším čase navštívit všechny kontrolní body a poskládat kompletní tajenku. Vlastní trasování provázelo mrazivé počasí a byl to tedy můj první zimní test expedičního stroje.  Jumbo opět nezklamalo i přesto, že stojí venku v plechové garáži zvládlo studený start na výbornou a celý mrazivý den jsem prosvištěl bez jakýchkoliv potíží.

Týden od trasování do vlastní akce uběhl jako nic a tak jsem jen v pátek vyrazil do Macra nakoupit 60 buřtů + něco k tomu a huráá můžeme vyrazit.  Sobotní ráno se budíme do krásných mrazivých  -7 stupňů. Než se stačím nasoukat do termoprádla slyším pod okny parkovat Páju, který přijíždí ještě s jeho kamarádem Honzou složit stroje u mně. V rychlosti se tedy oblékneme naházíme věci do boxu a můžeme vyrazit na místo srazu, jenom ještě pořešíme helmu pro Honzu, ten jí totiž v tom fofru zapoměl doma :D. Přes les sklouzáváme do Berouna a jako první přijíždíme na parkoviště, kde je sraz akce. Během následující zhruba hodinky přijíždí čtyřkolka za čtyřkolkou až se nás sejde pěkných 26 s tím, že dalších zhruba 13 čtyřkolek jede vlastní trasou a dorazí až na buřta do cíle závodu.  

Od 10 hodin začínáme postupně vypouštět jednotlivé týmy na trať a čekáme do 11 hodin zda nedorazí nějací opozdilci.  Sběrný tým tvořím já a oba Bimbajsové a domlouváme se, že jedeme do zhruba jedné třetiny trati čekat sledovat cvrkot.  Když dorážíme na místo začíná vylézat sluníčko. Nehřejeme se však ani 5 minut a přijíždí skupina, která startovala jako druhá tedy Sýkořice a spol.  Kluci hlásí, že je zdrželo Wébrovo prázdné kolo ( klasika :D ) a že zdřejmě předjeli tým č.1 .  Když ojedou zvoní telefon a kontrolní stanoviště Zdejcina hlásí, že se Pája i s Honzou vrátili a nakládají stroj. Rychle tedy sedáme na kolky a jedem tam zjisti co se stalo. Na Zdejcině se dozvídáme, že Honzovo CA má prdlou poloosu a tudíž, že dál pokračuje jako batoh. Jeho tým číslo 3 se prý pro ně vrátí a tak na ně čekáme.  Během čekání nás ještě míjí jeden z členů týmu č.1, startoval s malým synkem a ten mu za jízdy usnul tedy se vrací domů protože se spícím dítětem se v terénu jede skutečně špatně :D. Pak doráží Kamzík, který byl v témže týmu jako Pája a Honza a hlásí, že je jede vyzvednout sám protože zbytek týmu jede na vítězství a tak by jsme je zdržovali.  Bereme tedy kluky k sobě a míříme rovnou do zhruba druhé třetiny trati.

Na místě opět potkáváme tým Sýkořice a tak je necháváme pokračovat a po pauze jedeme za nimi. Stejně jako na akci Zimní Bouchalka vypovídá u Litavky službu Polárka Bimbajse seniora a tak jej kamzík bere na lano a míří s ním domů ( po cestě se stroj vzpamatuje a tak se v cíli setkáváme). Já Pája s Honzou a Bimbajs junior míříme po trati do cíle.  V cíli už na nás čeká Sýkořice a hlásí, že ostatní týmy jsou zdřejmě stále na cestě. Rozhodujeme se tedy připravit oheň na buřty přičemž zjišťujeme, že nám nějaká straka ukradla dva pytle připraveného dříví (ještě ráno jsme je kontrolovali a na místě byly).  Nakonec si dříví nasbíráme a po chvíli už plápolá pěkný táboráček.  V lomu jezdí dva kroskaři, kteří si ještě nestačili všimnout, že na místě stojí 10 čtyřkolek a pečeme buřty a tudíž nám zhruba 3x profrčí ohýnkem :D Nakonec je ale umravníme a do toho přijíždí tým číslo 3, který po odpadnutí Páji, Honzy a Kamzíka tvoří už jen dva stroje zato ale stroje vytížené něžnými batůžky. V rychlosti vyhodnocuji čas a kontroluji tajenku a hned je jasné, že zde máme vítěze.  Předáváme tedy zmrzlíkům balíček od sponzora Shock Energy a pokračujeme v opékání buřtíků. Po zhruba 20ti minutách přijíždí tým č.1 kluci vypráví jak Camouflage navigátor neodstranil z navigace body z letní akce a tedy, že sbírali bodů dvojnásobek :D tím nabrali ztrátu ale taky si dost zabloudili :D Zmrzlý Pepa se přisaje k vařiči a wébrovu čajíku a humor na svoji adresu bere statečně :D.  Příběhy z cesty ještě doplňuje vyprávěním o tom jak jim  “hyperaktivní“ Radim vlítnul do každé louže a na každý kopeček atd :D Pár minut poté nám stejný Radim i přes varování předvádí kácení stromu „ninja“ stylem přičemž ladně padá do strže :D

Poklidný pokec a buřtění pak už naruší jen příjezd městské policie, která nás jen okoukne a jede si po svých. Telefonem ještě voláme skupince, která měla dorazit na buřta, že už na ně druhou hodinu čekáme a jak to s nimi vypadá. Ti však hlásí, že jsou kdesi beznadějně zapadnutí v terénu a že sraz nestihnout což nás trošku zamrzí ale jsme už dostatečně zmrzlí takže se nedá nic dělat.  Rychle se stmívá a tak akci uzavřeme odpálením symbolického ohňostroje a rozprcháváme se k domovu.

Bylo to hezké a příjemné rozloučení s letošní sezonou a jménem všech organizátorů díky všem co dorazili.  Těšíme se na nějakou další akci a všem přejeme hezké a pohodové Vánoční svátky a do nového roku hodně zdraví pohody a spoustu čtyřkolkářských zážitků.

Kompletní fotogalerii (SilverX5, Bimbajs) najdete ZDE

Krátké video z brodění od Sýkořické skupiny
 

Dnes Vám přinášíme zajímavý článek o akci našich přátel z Klatovska, který exkluzivně pro náš server připravil sám autor akce Dušan Mrkos alias Dr. Max.

Když jsem v zimě na přelomu roku 2011 a 2012 přemýšlel o plánech, kam vyrazíme s kamarády na čtyřkolkové výlety napadla mne možnost zorganizovat akci jinak. Vždy jsme vyráželi na našich terénních obutích po cestách, cestičkách či lukách a polích. Chtěl jsem zkusit uspořádat akci, která by volně navazovala na úspěšné silniční akce kolegů v jižních Čech- na akce známé jako „Lipno“. A protože by byla pro účastníky zajímavá oblast horské Šumavy, bylo nutno nejprve vyřešit několik specifik.  Zaprvé - po NP Šumava nepřipadalo v úvahu se pohybovat mimo oficiální silnice a cesty, takže stran obutí bylo jasno – akce bude silniční. Zadruhé – na kolik dní bude? Opět zvítězil pragmatismus – od pátku odpoledne až neděle. A protože se objednávky na hezké počasí musí poslat na vyšší místa dříve, padl již v lednu konkrétní termín na jeden červnový víkend 2012. Ubytování již nebylo takovým problémem s ohledem na osobní známosti majitelů penziónků a apartmánů v okolí a tak s ohledem na počet účastníků jsem volil Penzion Panenka přímo na návsi na Srní. Je zde nejen možnost ubytování, ale též stravování a to vše za rozumný peníz při rozumném komfortu. Navíc možnost ponechat na parkovišti u penzionu čtyřkolky i auta s podvalníky (pro ty, kdož přijeli později s auty rovnou na Srní).

Většina se sjela v pátek dle plánu za svitu sluníčka v odpoledních hodinách na smluvené místo do Klatov, kde byla i možnost ponechat zaparkované automobily s přívěsy, byť tuto možnost nikdo nevyužil, neboť správný silniční čtyřkolkář přece jezdí po ose :) a tak parta ze středních Čech dorazila na sportkách i větších pracovních čtyřkolkách během pátku po ose postupně do Klatov. Dan se zapůjčeným traktůrkem (dlouhé UTV EMU pro 4 cestující a s valníčkem) se stal hlavním nákladním a zásobovacím vozidlem celé akce. Protože mi bylo jasné, že v NP Šumava budeme jezdit jen po silnicích, tak alespoň cestu na Srní jsme si zpestřili polními cestami s malou zastávkou na jednom místním nejmenovaném tankodromu. Protože nemůžeme přijet úplně jako čuňátka, nemohl jsem si odpustit protáhnout partu mým oblíbeným brodem. Zde krom malé přestávky na svačinu (a vyčůrání, nějaké to cigárko apod.) jsme zažili malé rozptýlení právě s EMU. Až v brodě napadlo Dana, že jestli nechce zůstat v řece, musí na ten pedál plynu i přes vodu protékající traktůrkem opravdu pořád šlapat :). Pak až do Srní následovala jen cesta po silnici a přes Keply jsme se za neustálého stoupání vyhoupli až na kopcích u Prášil, odkud již bylo co by kamenem dohodil na Srní.  Zajímavé bylo sledovat naložený náklaďáček EMU 700, jak se na plný plyn do několika kilometrového stoupání až chvilkami trápí s nákladem našich věcí.  Jo, jo 700ccm na dlouhé čtyřmístné UTV není zase až tak moc. K Penzionu Panenka na Srní se během večera postupně sjeli i ostatní účastníci akce a tak po večerním přivítání a seznámení s programem na víkend jsme šli postupně na kutě.

Ráno v sobotu jsme nažhavili čtyřkolky a krom zásobovacího EMU (Dan měl s manželkou a s miminem jiný program- návštěva dětské pohotovosti v Sušici) jsme vyrazili hromadně z kopců přes Čeňkovu Pilu a následným stoupáním na Horskou Kvildu. Ve výšce něco přes 1000 m.n.m. jsme společně zapózovali před místním infocentrem. Poté, co jsem svého spolujezdce, devítiletého syna Šimona přesvědčil, že opravdu na památku si nemůžeme koupit (a na čtyřkolku naložit) asi 1×1 metr velkou plastickou mapu Šumavy, jsme vyrazili dále. Protože počasí více než přálo (přes den vyšplhaly teploty přes 30 st. C ve stínu…), rozhodli jsme se cestu prokládat volnějším, poznávacím programem. Proto zastávka na Horské slati s vyhlídkou na kus kůrovcem sežraného lesa a následně přesun na Zadov, kde nás již čekali na lanovém centru. Z celkem asi dvaceti účastníků se lezení účastnila polovina. Zbytek z bezpečnostních důvodů zůstal dole a střídavě kibicoval, fotil a hrůzou ječel. Nakonec nás všechny přece jenom z lan sejmuli, a protože se blížilo poledne, tak jsme sedli na naše motorové oře a vyrazili po silnici do Kašperských Hor. Cestou jsme v protisměru potkali účastníky spanilé jízdy a setkání majitelů automobilů značky Volvo a já jen zatlačil slzu, při pohledu na ty skvosty. Na náměstí už na nás čekali místní dva čtyřkolkáři ze Sušice, kteří se měli stát dalšími průvodci pro zbytek dne po cestách a cestičkách v okolí Sušice. Mezitím, co se část účastníků vrhla do pizzerie, si zbytek vyrazil doplnit vědomosti o motocyklech 20- tého století do malého, ale zajímavého Muzea motocyklů přímo na náměstí v Kašperských Horách.

Po obědě a nakrmení našich čtyřkolek v místní benzínové stanici jsme vyrazili pod vedením místního zkušeného čtyřkolkáře „Bubliny“ na outdoorovou projížďku. I přes ujištění, že pojedeme pohromadě (14 čtyřkolek včetně UTV ), jsme se po několika kilometrech rozdělili na dvě skupiny. Ta rychlejší již čekala na turisticky zajímavém pahorku, tak druhá zahlédla takovou nepříjemně kulatou červenou značku, přes kterou se části účastníků ale vůbec nechtělo… Po vyjasnění, že nemusíme být v hlavním zpravodajství TV Nova s podtitulkem „… a zase ti čtyřkolkáři“ jsme se přesunuli do míst, kde cesty již jsou určené nejen pro dopravní obsluhu. A protože Bublina zná zajímavé cesty a cestičky, tak jsme křižováním mezi vesničkami po polních cestách-necestách dorazili do Albrechtic. Zde byla 1,5 hodinová pauza a tak se účastníci rozdělili na tři skupiny. První v tom ukrutném horku vzala za vděk chládku pod stromy v místní restauraci a jali se doplnit tekutiny. Druhá parta využila akční nabídky Bubliny a dali si hodinovou polně-lučně-cestovní vyjížďku po okolí. Zbytek nelenil a vyrazil do kopce na skvělou rozhlednu Sedlo, odkud je nádherný výhled na západočeskou Šumavu, ale též až na chladírenské věže JE Temelín. Odtud jsme si vyhlédli další bod naší cesty- kopec s rozhlednou nad Sušicí- Svatobor. A protože bylo nádherné počasí, byla by chyba tento cíl vynechat.

Protože cesta ze Svatoboru není po silnici přes Sušici zajímavá, vyrazili jsme zpět po polních cestách i silnicích a silničkách po levém břehu Otavy směrem do Rejštejna. Zde jsme se vpodvečer rozloučili s Bublinou a jeho kolegou a vyrazili radostně po silnici do kopců na Srní. Zde byl opět středem pozornosti náš zásobovací EMU. Protože za ten den jsme měli již přes 100km v ukrutném vedru a následovala svižná jízda (pro UTV pod plným plynem) do kopců, zahlédli ostatní čtyřkolkáři z EMU podivný bílý, zapáchající dým. Protože není Dan žádné ořezávátko, nepovolil a dojel v dobrém pořadí až na Srní. Silnější čtyřkolky (CamAm, Arctic cat) si serpentýny z Čeňkárny na Srní užily (to, že se synem jezdím do kopce serpentýny po dvou kolech přece maminka vědět nemusí, … že ?). V cíli jsme i zjistili, kde udělali soudruzi v Číně chybu a co bylo příčinou mlžné stopy za EMU. Pro zadní řadu sedaček je na podlaze plastový dekl, kryjící koleno od výfuku. Při tom horku, horším chlazení motoru se kryt ohřál, prohnul dovnitř a nakonec o koleno výfuku propálil. Na další den byl proto zbytek krytu odstraněn a aspoň se tak motor lépe chladil :). Po večeři část party šla dokončit diskuzi a probrat zážitky z uplynulého dne se sklenicí pěnivého moku, zbytek padl do postele a těšil se na nedělní pokračování.

Nedělní ráno opět potvrdilo, že nás čeká horký letní den. To nakonec zásadně rozhodlo o dalším programu. Část účastníků, kteří jeli v pátek ze středních Čech po ose, se rozhodla, že provedou plynulý přesun směr Praha a okolí. Zbytek se jich vydal dle plánu po Šumavské silniční magistrále směrem na Železnou Rudu, mimo jiné k naplnění nádrží našich ořů. Nabídce návštěvy nejvyšší hory Šumavy, Velkého Javoru, se nedalo odolat a tak pevné jádro účastníků ukončilo silniční putování Šumavou výstupem na tuto horu a pohledem nejen na českou, ale též německou stranu Šumavy.

Odtud se již i zbytek výpravy postupně rozjel do svých domovů. Akce se za 3 dny zúčastnilo přes 20 osob, na celkem 14ti čtyřkolkách a UTV, byť někteří s dodávkou jako týlové zabezpečení. Cesta Klatovy – Srní – Churáňov – Sušice a okolí – Železná Ruda – měřila přes 300 kilometrů. Nebyly však výjimky najet i s dopravou po ose z domova téměř 600km. Účastníci byli rozdílného věku – od s horečkou fandící Barunky (1rok) přes nejmladšího řidiče Šimona (9 let, řídil polní a jim podobné cesty a cestičky) až po čerstvého důchodce Bublinu. A tak, až po zimě opět na jaře 2013 na čtyřkolce prohodím terénní Terracrosy od ITP za silniční sadu Maxxisů už budu mít určitě v hlavě další podobnou akci. Třeba putovní silniční výlet Šumavou a Českým lesem. Ale o tom snad další rok :)

DoktorMax

Video z akce v délce 14minut ZDE.
Fotogalerie účastníků: Leos2 , Charlie