Archív rubrik: Reportáže
Rumunský Banát s RWD
Další nadšená skupinka čtyřkolkářů podpořila náš portál zajímavým článkem o výpravě do Rumunského Banátu. Tentokrát jde o kluky z RWD Shopu a zde tedy bez dalšího zbytečného úvodu jejich článek:
Pomalu, ale jistě se stává tradicí, že aspoň jednou do roka se vypravíme směr Rumunsko – do vesničky Rovensko. Letos jsme jeli trochu v okleštěné sestavě jen ve třech lidech a nakonec se ukázalo, že to byla dobrá volba. Odjížděli jsme v pátek 7.9.2012 ve 4:00 ráno a návrat byl plánován do neděle 16.9.2012. Cesta proběhla naštěstí bez velkých problému, až pod Rovensko kde jsem dojeli kolem 20:00, to co jsme viděli, tak to bylo i pro otrlé zálesáky trochu tvrdé přivítání. Hořelo čtvrt kopce z dálky to vypadalo, že postavili lanovku, tak krásně to bylo osvětlené od spodu až na horu. Tak zcela zděšení jsme volali Petrovi Pražákovi u kterého jsme byli ubytovaní, že hoří kus lesa, jestli se tam dostaneme odpověď zněla jo v klidu přijeďte. Trochu ze strachem vyjíždíme směr Rovensko, po cestě jsme se nestačili divit hořelo v samé blízkosti cesta. Jediné štěstí je, že tam je bukový les a vyhoří jen to malé co je na zemi a pak vyhasne. Jak jsme dorazili nahoru ubytovali se a šli na večeři a ptáme se, jak dlouho to už hoří? No asi tři dny ale minulý týden hořelo na opačné straně a hoří tu různě po kopcích už delší dobu. Tato informace byla pro nás trochu děsivá, ale pojedli jsme a šli spát a nabrat síly na další den.
Autor článku: Radek Wojnar – RWD Shop
Kompletní fotogalerie ZDE
Expedice Slovenia
Letošní expediční sezónu jsme se rozhodli ukončit víkendovou výpravou do Julských Alp ve Slovinsku. Celá cílová oblast je „Triglavský národní park“ a tak jsme se rozhodli vyrazit pouze na víkend vyzkoušet, zda se v této krásné ale chráněné končině najde místo, kde by se dalo legálně zajezdit na čtyřkolkách. Ubytování jsme řešili v předstihu a jako cílovou destinaci jsme si vybrali Bohinjskou Bistrici, která leží kousek od Bohinjského jezera v úplném srdci Julských Alp. K ubytování jsme pak vybrali rodinný hotel Trpič. Do hotelu jsem v předstihu zaslal email, abych se informoval na možnost odstavit vlek, parkování čtyřkolek ale i to jak funguje recepce protože jsme předpokládali příjezd v pozdních nočních hodinách. Odpověď od majitelky nás pobavila protože nám napsala, že nás rádi uvítají, že parkoviště mají velké a není žádný problém s nočním příjezdem, protože nám schovají klíč od pokoje za květináč u okna (a přiložen byl popis jak správné okno a květináč nalézt). Nicméně paní také doplnila, že bohužel nemají na parkovišti výtah :D. Když jsem znovu přečetl celou komunikaci zjistil jsem, že jsem pro označní vleku použil špatné anglické slovo a tedy jsem se místo na autovlek zeptal na výtah :D Určitě si paní říkala, co že jsme to za exoty, když potřebujeme výtah z parkoviště :D No nakonec jsme si to vysvětlili provedli rezervaci a dohodli se, že po příjezdu proběhne bojovka ve stylu hledej klíč od pokoje :D
Protože jsme oba pracující tak se setkáváme k odjezdu až v pátek odpoledne kolem 18:00. V rychlosti naházíme věci do auta a naložíme čtyřkolky na vlek a v půl sedmé odrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Klasicky je nejhorší průjezd českou republikou, takže chytáme první zácpu u Berouna druhou potom kousek dál u Žebráku. Dál pokračujeme na Regensburg, Mnichov, Villach a tunelem Karavanke do Slovinska a pak už směrem na Bled a Bohinj. Hned v německu nás chytá vytrvalý déšť, který nás provází až ke Slovinským hranicím a tedy se nedá ject příliš svižně. U hotelu parkujeme v sobotu ve 4 hodiny ráno. Čtyřkolky necháváme na vleku a vyrážíme hledat klíč od pokoje. Podle návodu se nám podaří nalézt konkrétní okno na něm květináč ale k našemu překvapení za ním není klíč ale obálka s dopisem :D Další část úkolu :D Paní majitelka nám píše, že jsme ubytování hned v přízemí v samostatném apartmá se vstupem přímo z parkoviště takže nám stačí se otočit a najít pokoj s tím, že klíč je v pokoji. Za pár minutek skutečně náš pokoj nacházíme a v rychlosti uleháme ke spánku. Ač jsme si budík nařídili na 9 hodinu vstáváme už v půl a jdeme na snídani. Paní majitelka nás přišla uvítat a předala nám kartičky na večeři, která je taktéž v ceně ubytování (cena za noc a osobu je 33 Eur v ceně je snídaně a večeře). V rychlosti do sebe naházíme snídani dáváme rychlou kávu a v 9:30 už stojíme u vleku a sundaváme čtyřkolky a vyrážíme na projížďku.
První kilometry jedeme po asfaltu k jezeru Bohnij, kde sjíždíme k jeho břehům a kocháme se krásou okolí. Bohužel je od rána zataženo a vrcholky hor jsou utopeny v mracích od rána také mírně poprchává i tak je jezero naprostá krása. Od jezera pak po úzké silničce jedeme dál k vodopádu Savica. Na parkovišti necháváme čtyřkolky a po několika stech schodech stoupáme prudkým kopcem zhruba půl hodinky k fantastickému vodopádu. Pořizujeme fotky a zpět se vracíme už za docela hustého deště. Navlékáme tedy nepromoky a podél jezera míříme směr cílová oblast Pokljuka (od majitelky hotelu jsme dostali tip na to že je tam krásně a dá se tam v pohodě jezdit). Ve Staré Fužině sjíždíme z asfaltky a po šotolinové cestě stoupáme k údolí „Uskovnica“. Z šotoliny záhy sjíždíme na lesní teréní cestu, která občas křižuje tu šotolinovou ale nevede po vrstevnici ale takříkajíc napřímo (je značená červenou značkou). Výjezd je po mokrých kamenech a tak si užíváme první terrén. Zhruba za půl hodinky vyjíždíme na vrchol k salaším, dál je však cesta označená zákazem tedy se otáčíme a míříme zpět do „Studoru“ odkud stoupáme na hřebeny. Cesta na hřebeny vede řadou nádherných údolí s pastvinami a salašemi. Při projíždění kolem jedné takové potkáme zázrak přírody a přímo před našimi zraky na louce proběhne narození telátka. Zastavujeme a manželé horalé, kteří u otelení asistují na nás hned mávají a zdraví. Chvíli stojíme a užíváme si kouzlo okamžiku telátko se určitě bude jmenovat „čtyřkolka“ :D. Když vystoupáme na hřebeny odbočujeme na lesní cesty. Ty jsou zde označeny žlutou cedulí na které je napsáno “ Lesní cesta – užití na vlastní odpovědnost“ cesty jsou tedy neudržované občas končí v místě pro automobilisty (někdy i pro čtyřkolky) neprůjezdném. Takových cest jsou zde ale desítky kilometrů a vedou mezi salašemi, vyhlídkami atd. Po pár kilometrech lesních cest zastavujeme a shodujeme se, že je to naprostá paráda. Jsme kdesi hluboko v lesích kolem je zcela famózní příroda občas narazíme na zaparkované auto nějakého výletníka ale jinak naprostý klid. Jakmile zajedeme do odlehlejší části lesa není tu pak nikde ani živáčka.
Dalších pár hodin jezdíme ve spleti lesních cest a různých křižovatek na kterých nás cedule vždy vedou k nějaké „kuče“ tedy salaši či k nějakému zajímavému údolíčku atd. Jelikož nemáme podrobnou turistickou mapu jezdíme si tak nějak spontálně až nás cesty přivedou k velké turistické ceduli s mapou u které zjistíme, že jsme v centru oblasti u „Rudno Polje“. Když studujeme mapu mine nás pár aut, které mizí na další lesní a tak je následujeme. Po pár kilometrech auta staví u jedné ze salaší, na které probíhá oslava narozenin. My krátce stavíme a pak pokračujeme dál abychom dalších pár hodin bloudili po okolních krásných lesech. Zhruba v 5 hodin odpoledne vyjíždíme zpět na asfalt. Počasí v údolí kolem jezer je přijatelné i když prší. Tady na hřebenech je ale výrazně chladněji a leje tady o poznání víc, občas projíždíme ledové mraky, které se plazí po vrcholcích. Vzhledem k tomu Pája hlásí, že už má docela zmrzlé nohy a ruce (já jsem si prozřetelně vzal zimní výbavu) rozhodujeme se tedy, že sklouzneme zpět k jezeru a taky tak činíme. Při návratu nám to nedá a tak jak se někde objeví další lesní odbočka bez váhání jí testujeme. Na konci jedné takové narážíme na opravdu příkrý výjezd plný bláta a mokrých kamenů. Rozhoduji se ho zkusit ale zhruba ve dvou třetinách začínám o svém rozhodnutí pochybovat :D S předním kolem zašprajcnutým za kámen nějak ve svahu zastavuji a zvažuji co dál. Dole vidím Páju jak odhazuje rukavice a utíká mně pomoci. Nakonec vezmu za plyn kolku vysvobodím a poslední třetinu vyjíždím. Uff svíravé . Pája se do výjezdu nepouští má sjeté gumy a navíc viděl můj tělocvik. Sjezd dolů není o moc příjemnější velké kameny nakopávají kola přesně v těch nejméně vhodných okamžicích a tak si dole skutečně oddechnu :D Ale Jumbo klóbrc dolů zase mně nevykulilo :D.
Dál už se raději nepouštíme do žádných větších akcí a tak kolem 18 hodiny dojíždíme zpět k hotelu. Zde překvapivě neprší a tak v pohodě nakládáme stroje jdeme se převléct a hurá na večeři. K večeři dostáváme normální menu dáváme si tedy vynikající polévku já Pizzu a Pája krůtí řízek. K pití dáváme pivečko Laško (to není v ceně ubytování a stojí 2,5 Eur za pulitr). Když máme v sobě dvě pivka a chystáme se na kutě přisedá k nám český rybář, který je kromě jiného i velký cestovatel a tak nám poutavě vypráví o svých cestách do norska na sibiř atp. Ukazuje se, že je fantastický společník a tak i přes náš odpor kupuje další piva a pokec pokračuje. Nakonec uleháme až kolem 12 hodiny v noci. Ráno už jen vstáváme dáváme snídani naházíme věci do auta a tradá na cestu. S údolím jezera Bohnij se loučíme za vycházejícího sluníčka, které parádně nasvítí vrcholky hor. Dnes je modré nebe a my si říkáme, že sem to chce určitě vyrazit alespoň na tři dny ježdění a když by bylo počasí pak budou výhledy na okolní hory zcela fantastické. Ještě stavíme u jezera Bled, kde pořizujeme pár fotek a pak už frčíme směr domov. Cestu zpět jedeme přes Vídeň, Znojmo a Jihlavu. Domů dorážíme zhruba v 6 hodin večer.
Závěr této akce je jasný. Určitě se sem vrátíme a to na více dní jelikož jsme zjistili že se zde dá skvěle zajezdit a okolní krajina je naprosto fantastická při delším pobytu se pak dá vyrazit i na řadu dalších Slovinských zajímavostí jako třeba největší jeskyně evropy „Postojna Jama“, Predjamsky Grad atd.. Byl to hektický ale naprosto parádní víkend a určitě předčil naše očekávání.
Kompletní fotky z akce najdete: ZDE
Středočeský maraton
Je prodloužený víkend sobota 29 září a přijíždí Pája s jeho Suzuki KQ. Původně jsme měli na celý prodloužený víkend vyrazit do Polska ale Pája musel do práce a mně začala nahlodávat nějaká chřipka. Dohodli jsme se tedy, že vyrazíme jen na víkend tak říkajíc kolem chalupy. To co ale následovalo nás dovedlo až k tomu, že vytváříme tuhle reportáž z jednodenního maratonu, jak jsme v průběhu výletu akci překřtili. Vše začalo víceméně nevinně, když jsme ráno vyrazili natankovat na benzínku v Berouně a odsud pak terénem sklouzli do Otročiněvsi a dál směr Zbečno a Sýkořice. Do Sýkořice jsme dorazili kolem poledne a zakotvili jsme na kus řeči u Keepera. Pokec nám zabral zhruba hodinku a tak od Keepera odrážíme cca v 13 hodin a jedeme směr hrad Křivoklát. U hradu zastavujeme abychom pořídili foto pak prohodíme pár vět se sekuriťákem, kterého přiláká zvuk našich motorů a pokračujeme dál směr Rakovník.
Tuhle cestu známe z různých vyjížděk jedeme Křivoklátskými lesy a užíváme si krásu okolí. Co odbočka do lesa to mraky aut a houbařů a tedy plný les lidí. V Rakovníku zastavujeme na náměstí v restauraci u Černého Orla a dáváme obídek. Ještě mají otevřenou zahrádku a tak sedíme venku.
Po obědě zvažujeme kam dále vyrazit, nakonec míříme směr Louny odkud pokračujeme směr Litoměřice dále se pak stáčíme na Mělník. Od Mělníka pro změnu zase míříme na na Kokořín, kde projíždíme parádní Kokořínské údolí s krásnými pískovcovými skálami a nádhernou přírodou obecně. U skalních obydlí stavíme a oblékáme nepromoky, protože začíná poprchávat. Z Kokořínského údolí vyjíždíme k hradu Kokořín, kde pořizujeme fotky a pokračujeme směrem na Mladou Boleslav. Frčíme si na kochačku tak občas stavíme přičemž Pája ladí nefunkční blikny, které zdřejmě odešly následkem kutálení v Rumunsku. Mám poprvé možnost vyzkoušet Jumbo na delších silničních přejezdech a musím říct, že jde skutečně o pohodlný stroj jak v terénu tak i po silnici.
Před Mladou Boleslaví zastavujeme a domlouváme se že sklouzneme někam do Českého Ráje, kde najdeme ubytování. Za cíl si klademe Dětenice se středověkou krčmou kam skutečně asi o hodinu později přijíždíme. Krčma je skvělá ale našlápnutá k prasknutí a hlavně zjišťujeme že je v širokém okolí veškeré ubytování naprosto obsazené. Na radu personálu tedy přejíždíme do zhruba 14 km vzdálené vesnice, kde má být další penzion v mlýně . Poprchávání postupně přechází v totální slejvák a tak k penzionu přijíždíme už za tmy a na kost promočení :D. Celý areál vypadá prázdně vidíme jen jedno zaparkované auto a tak si říkáme hurá máme ubytování. Bohužel nám obsluha z restaurace hlásí že je plně obsazeno a že restaurace má po zavírací době (v 7 hodin večer v sobotu) to si víceméně překládáme tak že čtyřkolkáře neberou :D a pokračujeme dál. Další hledání penzionu probíhá tak, že v navigaci dáme vyhledat nejbližší (vždy cca 15 km) a posuneme se tam, abychom zjistili, že je zavřený či dávno zrušený :D. Takto postupně končíme až v Nymburce a to zhruba v 10:00 večer :D. Protože to vypadá, že ubytování nenajdeme nakonec zapadáme do místní putiky a dáváme si klobásu a horký čaj. Zklamáni se rozhodujeme, že vzhledem k pokročilé hodině a k tomu, že jsme si nevzali stany budeme nuceni zamířit k domovu.
Po krátkém relaxu tedy nasedáme na stroje a přes Čelákovice míříme na Prahu. Před Prahou déšť poleví a tak už zase můžeme vzít za plyn a letět s větrem o závod. Skrz Prahu se ještě hlídáme ale za Prahou najíždíme na okruh kde si k překvapení projíždějících řidičů dáváme závody Suzuki KQ versus SMC Jumbo :D.. Nakonec s pár přestávkami dojíždíme k domovu. Než stačím zaparkovat do garáže má Pája kolku na vleku. Je zhruba 1 hodina v noci a my jsme najeli cca 430 km. Byl to víceméně silniční maraton s trochou polních a lesních cest. Než se rozloučíme vtipkujeme, že příště jedeme do Rumunska po ose, protože dnes bychom dojeli zhruba k Budapešti :D. No bylo to šílenství ale i zajímavý pokus protože nebýt zmoknutí tak ani nejsme moc unaveni. A tak tenhle „maraton“ zařazujeme jako přípravnou akci na případné expediční cesty :D