Archív rubrik: Reportáže
Extrémní závod v Polsku
Láďa Kratochvíl nám přispěl vynikající reportáží z jeho cesty na extrémní polský závod:
Ve dnech 14 – 16. 9. 12 se v blízkosti českých hranic u města Jelenija Góra konalo druhé kolo závodu čtyřkolek pod názvem Przeprawowy Puchar ATV Polska 2012. O tomto závodu nám řekl Bahňák s tím, že se ho chce zúčastnit, bohužel nakonec nemohl jet. Když jsem poprvé viděl fotky z předchozích závodů, odmítal jsem se něčeho takového zúčastnit, ale protože mám silně vyvinutou slabou vůli, nechal jsem se od Petra Píska (Ppetr) přemluvit. Se kterým jsme vytvořili týmovou dvojici. Oba jsme jeli na stroji Can Am Renegade, já na 800, Petr na 1000, bez nějakých extra úprav.
V pátek ráno jsme tedy naložili čtyřkolky a vyrazili jsme směr Jelenija Góra. Na místo závodu jsme dorazili po obědě, kde bylo již v depu zaparkováno několik čtyřkolek. Složili jsme stroje, provedli ještě pár úprav a vyrazili na recepci penzionu vyzvědět, co nás čeká a nemine. Organizátorka závodu nám postupně vysvětlila, jak závod vlastně probíhá a nám trošku zamrzl úsměv. Startovat jsme mohli ve třídě Open a nebo ve třídě Extreme a Extreme Veterán. Vzhledem k našemu věku jsme si vybrali třídu Extreme Veterán, trasa byla shodná s třídou Extreme. Od 18 hod byla rozprava, kam se dostavilo všech 52 jezdců a na které jsme se dozvěděli, že celá trať měří přibližně 90 km a je na ní umístěno 71 razítek pro třídu Open a 81 pro třídu Extreme a Extreme Veterán. Razítka byla ještě rozdělena podle obtížnosti jejich získání na A,B,C,D a E. Ačková razítka byla většinou hned u cesty a nebyl problém se k nim dostat, k razítkům E se většinou jezdec bez navijáku a pomoci spolujezdce nedostal. Razítka byla připevněna většinou ke stromu poblíž trati pomocí lanka a plomby a strom byl označen mlíkem. Pořadatelé nám stejným způsobem připevnili na čtyřkolky tabulky, do kterých jsme do předem nadepsaných políček měli otiskovat jednotlivá razítka. Drát s plombou měl přesně určenou délku a při dojetí k prvnímu razítku jsem pochopil, proč nám pořadatelé doporučovali připevnění tabulky do přední části čtyřkolky. Po rozpravě nám byla vrácena navigace, do které pořadatelé nahráli trasu závodu s umístěním a označením jednotlivých razítek. Musím říct, že mě pak při závodě příjemně překvapila přesnost ukazování tratě a razítek.
Start vlastního závodu byl stanoven na 21:30, startovalo se v pětiminutových intervalech po čtyřech jezdcích. Na projetí celé trati bylo stanoveno 18 hodin. Na nás vyšel start ve 22:30. Sice to byl závod jednotlivců, ale bylo nám doporučeno jet kvůli vzájemné pomoci ve dvou. Na start jsme se postavili s trochu svíravým pocitem u žaludku a po odmávnutí jsme vyrazili k prvnímu razítku. Najít ho nebyl až takový problém, neboť okolo bylo pár diváků a několik čtyřkolek se k němu pokoušelo dostat. Postupně jsme se k němu po kamenitém kopci propracovali a slavnostně provedli otisk prvního razítka. Nad tímto razítkem bylo ještě razítko s označením E. Podíval jsem se po kopci nahoru a viděl ve skalnatém kopci pověšenou čtyřkolku na navijáku a několik jezdců jak se jí snaží dostat k razítku. S Petrem jsme se dohodli, že se k tomuto razítku vrátíme ve dne, až celou trať projedeme. Začali jsme tedy v kopci otáčet čtyřkolky s tím, že budeme pokračovat dál po trati. Bohužel jsem při otáčení udělal chybu, nevšiml si že jsem najel na velký kámen a se čtyřkolkou jsem se začal převracet, spadnul jsem pod ní, čtyřkolka se překulila přeze mě a já se snažil jí nohama přidržet aby se nekutálela dál ze svahu, hlavou mi proletělo, že to bude pěkná ostuda skončit na prvním razítku. Nevím, jak se mi to podařilo, ale čtyřkolka se otočila na kola, dál se už naštěstí nekutálela. Petr mi našel upadlou navigaci, držák to naštěstí vydržel a kromě ohnutých řídítek to vypadalo, že budeme moct pokračovat dál.
Až teprve po dojetí celého závodu jsem zjistil, že jsem si při pádu o nějaký kámen prorazil helmu. Adrenalin asi zafungoval, nic mě nebolelo a tak jsme vyrazili dál. Začali jsme postupně sbírat další razítka, na rozdíl od polských jezdců jsme si opatrně okolí razítka obhlídli a opatrně se k němu dostávali. Poláci se k razítku vždy přiřítili jak velká voda, bez ohledu na ostatní se vecpali k razítku a jeli dál. Vzhledem k tomu, že mi jeden karambol už stačil, nechávali jsme je vždycky odjet. Na začátku jsme ještě další dvě razítka E vynechali na později, protože u nich bylo hodně čtyřkolek a nechtěli jsme se zdržovat. Po pár lehkých razítkách jsme se dostali asi k nejobtížnějšímu úseku závodu. Už když jsme se k tomuto místu blížili a já viděl, jak se vysoko po celém kopci míhají světla čtyřkolek, pomyslel jsem si, že se pořadatelé asi úplně zbláznili. Razítka byla tam, kam by snad ani kamzík nešplhal, chvíli jsme nevěřícně koukali na ostatní, jak se v kopci lopotí a snaží dostat k razítkům D a E. Když se pár jezdců vrátilo zpět, nezbylo nic jiného než vyrazit taky, jeli jsme co to šlo a ve chvíli kdy už jsem měl pocit, že se musí čtyřkolka převrátit, jsem zmáčknul brzdy a s vyděšeným výrazem v očích jsem křičel na Petra, který zastavil o trochu niž, ať mě okamžitě přes můj naviják přiváže ke stromu. Naštěstí razítko nebylo už moc daleko a tak jsme postupně pomocí navijáku dostali obě čtyřkolky k němu. Další problém nastal, když jsme se chtěli dostat dolů. Na to, abychom na čtyřkolky nasedli a sjeli to dolů, neměl nikdo z nás odvahu a tak jsme je postupně ve dvou sváželi opatrně pomalinku dolu. Takové výjezdy nás v tomto úseku trati čekaly čtyři. Musím přiznat, že to bylo velmi vyčerpávající a tak jsme si dali krátkou přestávku, při které jsme zjistili, že jsme na trati asi dvě a půl hodiny a máme zatím pouze necelých dvacet razítek. Trošku zoufale jsme se na sebe s Petrem podívali, nasedli na čtyřkolky a jeli dál. Musím přiznat, že kdybych k těm kopcům přijel za denního světla asi bych se do jejich zdolávaní nepustil.
Postupně a pomalu jsme získávali další razítka až jsme dorazili k močálu kde byla umístěna dvě razítka, jedno bylo poměrně na kraji a jednu úplně uprostřed. To krajní jsme s trochou úsilí a několika kilogramy bahna na čtyřkolce oba získali, ale do toho uprostřed se mě vůbec nechtělo. Petr byl však odhodlaný, že ho získáme a tak k němu vyrazil. Když čtyřkolu dokonale zahrabal, že už to nešlo dopředu ani dozadu, prohlásil, že vytáhne naviják a ke stromu se přitáhne. Říkal jsem mu, že se na to razítko vykašleme, ale trval na svém. Při svém prvním kroku ze čtyřkolky se zabořil do močálu po kolena a při druhém tam byl po pás a začal se propadat jak ve filmu s majorem Zemanem. Nastala trošku panika, naštěstí se Petr pomocí lana od navijáku z bažiny vyprostil a pomocí mojí čtyřkolky jsme vytáhli tu jeho. Mezitím se už rozednělo a tím se naše jízda trochu zrychlila. Když jsme se dostali do poloviny závodu, bylo nutné se vrátit na základnu a dotankovat. Dali jsme si aspoň kafe a sušenku a s trochou odporu znova nasedli na čtyřkolky a vrátili se na trať, které byla perfektně zvolena v okruhu základny, takže nebyl problém se tam kdykoliv bez nějaké velké časové ztráty vrátit. Asi nemá cenu popisovat skoro každé razítko zvlášť, ale k těm třem “nejlepším”, které jsme na začátku vynechali, jsme se vrátili na konec. Vzhledem k tomu, že jsme už byli značně vyčerpaný, tak jsme je za vzájemné pomoci a navijáku zdolávali asi dvě hodiny. Na základnu jsme se vrátili po šestnácti hodinách v sedle čtyřkolky, naprosto vyčerpaný, propocený, špinavý, ale šťastný že jsme kromě jednoho razítka všechny posbírali. To jsme na začátku závodu rozhodně nečekali a podle výrazu pořadatelů, když jsme jim odevzdávali, vyplněné karty to nečekali ani oni.
Z posledních sil jsme naložili čtyřkolky a šli do vytoužené sprchy a postele. V 18 hod připravili pořadatelé slavnostní večeři, na kterou jsme se doslova doplazili, potom následovala beseda s polským jezdcem Rallye Paříž – Dakar Rafalem Sonikem a pak už přišlo na řadu vyhlášení výsledků a vzhledem k tomu, že v Polsku není prohibice, bylo předávání jednotlivých cen velmi veselé. K našemu překvapení jsme naší kategorii Extreme Veteran vyhráli a to díky tomu, že jsme nasbírali skoro všechna razítka. V hlavní kategorii bychom se pak umístili na devátém místě, což pro nás byl, vzhledem k tomu, že jsme takový závod jeli poprvé, opravdu nečekaný výsledek. Na závěr bych chtěl pochválit pořadatele za velmi dobře organizačně zvládnuté závody, na kterých po celou dobu panovala přátelská atmosféra. Všem kdo by si chtěli vyzkoušet trochu extrémnější závod, můžu tento podnik vřele doporučit. Pro jízdu v noci je dobré na čtyřkolku umístit nějaké couvací světlo a čtyřkolka by hlavně měla mít dobře fungující naviják. Po dojetí závodu, jsme si říkali, že už to příště nepojedeme, ale teď s odstupem času doufám, že se příští rok uvidíme na startu i s někým z vás….
Autor textu: Láďa Kratochvíl
Foto materiál: http://www.scigacz.pl, http://www.dragonwinch.com, ATV Polska
Úštěk s Quadclub.cz
Právě jsem omyl „kila“ prachu a bláta z letošní akce Úštěk, a vrhám se na krátkou reportáž z jejího průběhu.
V pátek odpoledne hned po příjezdu z práce nacházím před domem Páju připraveného k odjezdu. Jak je u nás zvykem nakládáme ve spěchu a ch
aosu. Opět vyrážím s expedičním Jumbo720 a teším se na další seznamování se strojem. Zmatek při odjezdu výrazně živí naše nová kamarádka „úča“, kterou Pája vzal sebou a ta nám za odměnu hlásí moudro za moudrem občas pak přihodí i nějakou vtipnou historku ze zákulisí :D. Máme nacvičeno, že čtyřkolky lze bezpečně zajistit za pomocí dvou „kurt“, ale Pája jich vždycky přidá pár navíc abychom po cestě měli co ztrácet :D. Neuběhne tedy ani pár kilometrů a projíždějící řidiči již gestikulují, že nám vlají kurty za vozíkem. Štěstí je, že nemíjíme žádného cyklistu asi by si odnesl pár pěkných jelit :D. Na cestu balíme karton pivka a tak jsme při dojezdu do kempu už docela ve formě :D.
V kempu se už v pátek večer schází zhruba 40 čtyřkolek a tak je restaurace skoro zcela zaplněna. Složíme tedy rychle čtyřkolky a když seběhneme k restauraci zjišťujeme, že dorazil i Ledva, kterému se podařilo vyřešit nečekané pracovní problémy a tak v rychlosti domlouváme zítřejší program a jeho detaily. Když posléze odbíhám na WC ve dveřích potkávám čistokrevného jednorohého satan
áše. Jeden z chlapců při jednoduchém přesunu stroje přehlédl z trávy trčící tyčku a předvedl číslo nevídané tedy opakované kutálení stroje i s řidičem bohužel bez helmy čímž si přivodil bouli velikosti golfového míčku a tak nějak celkově vytvořil velmi stylový „facelift“. Ledva se tedy ani neohřál a otočkou odváží výtečníka do nemocnice, kde mu drsný výzor dokončí několika stehy a vrací nám ho zpět.Bujaré veselí končí hluboko po půlnoci, kdy ti otrlí jdou spát a ti nejotrlejší jdou na místní diskotéku pokračovat :D..
V Sobotu ráno se budíme do krásného slunného počasí a tak po rychlé snídani a dojezdu zbytku účastníků vyrážíme na celodenní program. Na startu se sejde krásných 56 čtyřkolek a tak místy nejde na konec kolony ani dohlédnout. Nejprve se přesouváme na motokrosovou trať. Ujímám se prvního testu a vyrážím si dát první kolo. Jako tradičně se ukáže můj vynikající orientační smysl a tak na trať vyrážím v protisměru :D . Lavice a skoky tak přejíždím opačně až v jednom místě vyzkouším dorazy tlumičů. Jak se říká všichni jedeme sborem za tím prvním volem :D a tak všichni následují špatný směr a trvá dobrou čtvrt hodinku, než se někomu podaří
směr otočit :D. Účastníci si navzájem půjčují stroje a na trati pořád krouží zhruba desítka čtyřkolek.
Poté co se všichni žádoucí nabaží jízdy vyrážíme za místním průvodcem na Pinballové hřiště. Jedeme po polních cestách a je sucho takže vzpomínám na Rumunsko jelikož oblaka prachu jsou stejná možná díky počtu čtyřkolek místy i větší. Zhruba v půlce cesty míjím odstavené bílé TGB pár kluků zastavuje pomoci a zbytek pokračuje . Po chvíli ve předu jedoucí čtyřkolka hlásí, že jsme se ztratili a že nám zbytek (cca polovina účastníků) ujel a tak dáváme pauzu a čekáme na odstavené TGB, které po chvíli přijíždí na laně. Je to prasklý variátorový řemen a tak bude na laně pokračovat. Ujímám se vedení skupiny a jako indiánský šerpa hledám stopy čtyřkolek na rozcestí prašných polních cest :D. Když po pár kilometrech polní cesta u hřbitova přechází v asfalt stavím a rozhoduji se volat někomu z druhé skupiny. Než vyndám mobil z kapsy zaslechnu křik a všichni se sbíháme k taženému TGB ze kterého šlehají plameny (řemen zřejmě stále prokluzoval chytla hadice výdechu varia) přihlížející zkoušejí stroj uhasit vodou ale nedaří se . Naštěstí přibíhá Keeper, který má vždy všechno tedy i hasic
í přístroj a stroj uhasí. Uff velice napínavý okamžik nakonec končí ohořelým airboxem a roztavenou hadicí. Další tahání nepřipadá v úvahu a tak stroj odstavujeme a odvážíme majitele pro auto s vlekem. Zbytek skupiny pokračuje směr pinballové hřiště kam záhy dorážíme.
Majitel hřiště připravil občerstvení a tak usedáme do stínu a první odvážlivci se oblékají do pinballové výstroje. Za ochranou sítí probíhá přestřelka jak na divokém západě, pouze Ledva občas zatouží zapojit i ostatní a pokropí síť sprškou střel. Když utichne první boj tak ti nedočkaví vyráží na oběd a já ukecávám „Silvera“, Páju a Úču abychom to také zkusili přidává se i Nikol a vznikají dva větší týmy. Než se sám odhodlám se zúčastnit tak se ptám pořadatele jak moc bolí zásah protože nemáme žádné chrániče jen plátěný overal. Dostávám odpověď, že to nebolí jen to štípne a pak odezní a tak jdu do toho :D První kolo vyhrává naše skupina mně vyřazuje mladý Bimbajs zásahem do ruky. Druhé kolo dostáváme krutě na frak chvíli dokonce v zápalu boje střílím do týla vlastním bojovníkům :D. No ztráty jsou povoleny :D. Když vidím, že jsou naše útočné linie rozprášeny na prach a vedro v overalu je již nesnesitelné rozhoduji se k rychlému postupu vpřed. Opouštím vlajku načež mně opět překvapí číhající mladý Bimbajs, který mně tentokrát vypálí ránu zhruba ze tří metrů do břicha. No majitel mněl pravdu štípne jako řádně nadupanej sršeň a odeznívá hooodně pomalu :D. Druhou bitvu nakonec prohráváme a tak odjíždíme se skóre 1:1 a pár modřinami na těle. Na počet modřin bezkonkurenčně ve
de Pája, kterého Pirda junior vymaloval kuličkami jak vánoční stromeček :D .
Následuje sraz na obědě, kde se dozvídáme, že při přesunu první skupiny píchla jednoho účastníka vosa do krku. Jako na potvoru to byl jediný alergik na celé akci a tak následovalo ledování sanita a odvoz do nemocnice. Každý v duchu doufáme, že jsme si již všechnu smůlu vybrali. Po obědě nás opouští Ledva s Nikol a my hledáme nějakého navigátora. Nakonec se toho ujímá Keeper, který nás v tradičních kruzích vede směr Babiny. Pohodový přesun naruší až Richard, který na jedné z křižovatek neomylně zaparkuje do před ním jedoucího Keepera a vytuní mu zadní kolo u čtyřkolky přičemž si namůže zápěstí a div nevyskočí společně „plexi štítem“, který zdobí jeho Can-Am. KQ Keepera je naštěstí pojízdné a tak se směle pokračuje dál.
Terénní pasáž, která záhy přichází pak užíváme všichni dosyta. Hluboké louže spousty bláta a trialové výjezdy. Protože mně čeká cesta domů „po ose“ snažím se louže objíždět a při jednom takovém pokusu zapadám o poznání hůř, než když bych projel louží. Připínám předek a nakonec se mně daří se vyprostit. Poučen už dále neobjíždím a sleduji ověřenou stopu :D. Po dostatečném vyřádění přebírá vedení Pirda, který nás lehce závodním tempem provádí terénem směrem ke kempu. Posledních pár kilometrů dáváme po asfaltu a postupně se trháme podle toho jak moc má kdo zalepený chladič a jak moc tedy vaří :D .
Kolem 18té hodiny dorážíme do kempu, kde nacházíme tytáče a klubovnu polabí a dozvídáme se, že k nám vyrazili přes Bělou pod Bezdězem tedy trochu delší ale zato horší cesta :D. Znaveni usedáme k pivku a probíhá tradiční pokec a večerní zábava. Protože jsou všichni znaveni tak posezení končí zhruba kolem jedné hodiny po půlnoci.
V neděli pak jen snídáme balíme stroje a vyrážíme k domovům. Někdo za šipkou někdo na vleku. Na akci se za celý víkend objevilo celkem 60 čtyřkolek. Máme za sebou další z prima čtyřkolkářských srazů pod hlavičkou Quadclub.cz a již teď se těšíme na další akci na kterém se s Vámi uvidíme.
Orientační závod Berounskem
V pátek odpoledne tedy přijíždíme do Kempu Plěšivec za Berounem, kde se do večera sejde prvních zhruba 30 čtyřkolek. Jak to již bývá zvykem večerní zábava je bujará a paří se až do brzkých ranních hodin. Zábavě dominuje Ústecká klubovna v čele s „Johaníkem“, „Vojtou“ a „Kořkou“, vtip střídá vtip, a tak usínáme ve výborné náladě s břichem bolavým od smíchu… Ráno nás budí zvuk motoru nedočkavých ranních ptáčat a organizátoři začínají zapisovat jednotlivé týmy. Nakonec je na startu připraveno 43 čtyřkolek zařazených do sedmi týmů. První se na trasu vydává tým Tytyty a děvčata, ostatní týmy následují ve zhruba 30ti minutových intervalech. Organizátoři postupně dostávají zprávy z kontrolního stanoviště, ale i od místních obyvatel o tom jak jednotlivé týmy postupují tratí a zdá se, že vše probíhá bez problémů. My vyrážíme jako poslední sběrný tým zhruba kolem 11. hodiny. Na kontrolním stanovišti dostáváme informaci, že všechny týmy jsou již na trase a tak je hbitě následujeme. První pasáž závodu je víceméně zahřívací jde o zhruba 10 kilometrů polních cest na kterých je několik kontrolních bodů. Pro Jumbo není taková trasa žádná výzva a já si na stroj zvykám čím dál víc a dá se říci, že začínám být docela nadšený z hravé ovladatelnosti čtyřkolky.Postupně se „prokousáváme“ až ke kamenitému sjezdu, kde sklouzáváme k silnici. Zjišťujeme, že nám chybí polovina týmu a tak se vracíme a nacházíme „Ledvu“ ve stavu těsně po kutálení. Jezdci jsou bez zranění čtyřkolka bohužel nikoliv sjezd stylem pana orel odneslo pár plastů a „Ledva“ hlásí, že je něco s variátorem. Zkoušíme ještě kousek trasy, ale Jirka to vyhodnocuje tak, že se raději vrátí a míří zpět do kempu. Něco po poledni dojíždíme v členité terénní pasáži tým „Plzeň“ vedený „Pájou“ ten nás pouští před sebe a my míříme na malebný ranč Malkov na oběd. V dojezdu na ranč zjišťujeme, že jeden z členů Plzeňského týmu (překřtili jsme jen na „Vilíka“protože má na dresu obrovskou včelu) dorazil za námi a tak si jej dobíráme, že ztratil svůj tým a že mu stačí „brzdovky“ od čtyřkolky a jede za
ní. Na ranči zastihujeme několik týmů a tak je dvůr plný čtyřkolek. Místní obsluha není na takový nápor zvyklá a tak se bavíme tím, jak zmateně pobíhají. Když odjíždíme, hlásí majitel, že jsme je kompletně vyjedli a že musí pro zásoby… Na ranči probíhá dětský indiánský tábor a tak nás jeho vedoucí poprosí, zda bychom nepovozili děcka. Kluci se toho hned ujímají a tak si máme příležitost užít i rozzářené vykulené oči malých indiánů. Po obědě pak vyrážíme na trať a počasí se šmahem horší tak jak nás dopoledne provázelo sluníčko tak hned po odjezdu začíná hustý vytrvalý déšť. Volíme tedy svižnější tempo, jelikož zbývající dvě třetiny trasy jsou víceméně jen o terénu místy docela těžkém.
tiž „Kamzík“ schodil helmu do louže a jak zjišťuji nebyla to jen tak obyčejná louže ale nějaká močůvka :D.
