Je pátek 1.3.2013 a my se zhruba v 8 hodin ráno budíme do parádního slunečného dne s nebem bez mráčku. V rychlosti snídáme a už v půl deváte startujeme stroje k odjezdu. První kilometry nás vedou stejným směrem jako včera tedy podél pobřeží k vesničce Vrsi, odkud pokračujeme po plážích směrem ke skalnatému poloostrovu.  Cesta vede několik kilometrů čistě po pobřeží nebo kříží přilehlé borovicové lesy. Každá nová zátoka nabízí nové a nové parádní výhledy.  Netrvá to dlouho a já nevydržím a tahám za plyn a Jarče s Pájou trošku ujíždím abych si užil jízdu s větrem o závod. Parádní jízda nikde nikdo jen výhled na azurové moře. Po pár kilometrech začíná být cesta hodně kamenitá a tak čekám na zbytek výpravy a pokračujeme v poněkud opatrnějším tempu. Jarča sedlá Access 700 a i přes takřka nulové zkušenosti se čtyřkolkou zvládá terén na jedničku.  Po dalších pár kilometrech narážíme na úsek nesjízdného pobřeží a tak zajíždíme do zalesněné části pobřeží a klasicky míříme na vyvýšený střed ostrova k vyhlídce.  Na vyhlídce dáváme pauzu pozorujeme rybáře v zátoce a já zjišťuji že jsou místní vápencové skály plné zkamenělin takže tradičně plním box čtyřkolky kamením :D.  Z vyhlídky je vidět pustý holý ostrov za zátokou a tak se rozhodujeme tam zamířit.

Další zhruba dvě hoďky se prokousáváme po pobřeží k ostrovu který od pevniny odděluje úzká šíje přes kterou je vyštěrkovaná stezka tak akorát pro čtyřkolku. Jedu první a tak si opět užiju trošku svižnější průjezd a na zbytek výpravy čekám u kostelíku, který je jedinou stavbou na ostrově. Přiblížili jsme se k horám a tak je výhled na jejich zasněžené vrcholky ještě krásnější dokonalou kulisu pak cestou zpět ještě podtrhuje stádo pasoucích se ovcí. Když se vrátíme k šíji spojující ostrov s pevninou pokračujem dále směrem k ostrovu Pag. Pobřeží je dál zarostlé křovinami a tak se různě prodíráme objevujeme opuštěné zastrčené pláže ale taky několik sluncem vybělených koster ovcí. Po nějaké době nás cesta odvádí od pobřeží a my bloudíme ve spleti cest zcela ztracených ve vysokých křovinatých porostech. Máme ale navigaci a tak se víceméně za šipkou stále pohybujeme směrem k ostrovu Pag.  Nakonec nás cesta přivádí k silnici a tak dáváme pauzu a zjišťujeme že je Acces takřka bez benzínu a Pájovo KQ na tom není o mnoho lépe. Vyrážím se tedy zeptat do přilehlého autoservisu po benzínce a dostávám informaci že jedna je na Pagu (po silnici asi 26 km)  a druhá v Zadaru (13 km). Vzhledem k tomu že je tato expedice v civilizaci tak vezeme jen nouzovou zásobu benzínu (5l) a tak doléváme do Accesa a rozhodujeme se zamířit do Zadaru kde spojíme tankování s obědem.

V Zadaru zamíříme do centra, kde tankujeme a parkujeme přímo u pobřežní promenády. Platíme si parkovné na hodinách a s místním hlídačem parkoviště domlouváme, aby nám občas hodil oko na čtyřkolky. My pak procházíme Zadar a u faast food okénka ve stylu MC Donald dáváme rychlý oběd. Po obědě vyjíždíme ze Zadaru a míříme severně od města směrem k horám. Jde o obrovskou opuštěnou oblast, která byla do nedávna označena jako nepřístupná s rizikem zaminování.  Hned po pár kilometrech narážíme na spousty opuštěných bunkrů ale i rozstřílených domů, ze kterých na nás dýchá hrůzná válečná historie země. Terén je tu ale parádní a tak se tak nějak motáme spletí křovin místy po docela pěkných polních cestách, jindy zase se zase prodíráme křovinami po takřka neviditelné stezce. Další paráda a my jsme rádi, že máme navigaci. Když by navigace nebyla je ještě v pozadí vidět kulisa hor podle které se lze zorientovat, jinak by se tady dalo motat hodiny a hodiny. 

V jeden okamžik se nám cesta ztrácí, aby se vzápětí objevila ale zato zcela zatopená. Původní plán zapůjčenou čtyřkolku příliš nezadělat bere za své a my se několik kilometrů dereme blátem, které je zde místní půdou zbarvené do červena. Jedu první za mnou Jarča a po několika minutách jízdy zjišťujeme že nemáme Páju. Čekáme tedy a on se záhy vynoří a zubí se od ucha k uchu. Vzápětí nám vypráví jak si chtěl parádní bahenní úsek natočit na nový outdoorový mobil a tak natáčel za jízdy. Po pár desítkách metrů pak nastalo nevyhnutelné a jemu telefon upadl a to tak šikovně, že si jej ještě zadním kolem čtyřkoky přejel a dokonale ho zapasoval kamsi do bahna. Naštěstí hned zastavil a tak se mu po chvíli podařilo telefon v bahně nahmatat a vylovit. Důkaz o výdrži dokládá samo video které stále natáčelo takže nám Pája vzápětí pouští záběry jak mu telefon padá ale i jak je slyšet zvuk čtyřkolky a následné šátrání při jeho hledání. Prostě náš Pája :D Když se dostatečně zasmějeme a propláchneme mobil vodou koukáme že je po 4 hodině a tak sedáme opět na stroje a přes opuštěné planiny míříme směr Vir. Na silnici vyjíždíme u vesničky Nin, kde Pája objeví Wap myčku u které zhruba opláchneme stroje a zamíříme zpět na Vir. K apartmánu přijíždíme opět orvaní ale nadšení zhruba kolem 6 hodiny večer s najetými 140 kilometry terénem. Proběhne očista pár vzkazů domů a všichni zamíříme do hospůdky na pivko.

Zítra je sobota tedy den návratu a tak naše krátká výprava za hledáním nových lokalit k ježdění končí. Stejně jako jsme našli místo pro prima ježdění ve Slovinsku a budeme se vracet na více dní ježdění shodli jsme se, že i zde v Chorvatsku je možnost parádne pojezdit bez toho, aby jsme někomu vadili a tudíž se i do chorvatska budeme vracet. Návrat z akce již probíhá v tradičním tempu, nakládáme čtyřkolky a k úlevě řidiče Páji míříme přes den k domovu, kam dojíždíme v 10 večer. V rychosti ještě skládáme Accesa v Žebráku u ASP (kde na nás ochotný technik čeká) a pak už domů ulehnout k odpočinku. Byla to opět doslova pekelná hektika ale taky neskutečná paráda. Ptáte li se tedy zda Chorvatsko stojí za návštěvu se čtyřkolkou odpověď je jasná .. Stojí a my se určitě vrátíme na více dní a více zábavy.

Kompletní fotogalerie z akce zde

Je středa 27.2.2013 odpoledne  a pro nás nastal dlouho očekávaný čas další expediční cesty, tentokrát na krásné pobřeží Chorvatska.  Tuto cílovou oblast jsme zvolili proto, že ji dobře známe z řady letních dovolených ale na čtyřkolkách to pro nás bude něco nového. Po zimním Rumunsku jsme se také rozhodli zvolit oblast s mírnějším klimatem, abychom se i v tomto období vyhnuli sněhu a sklouzli se takříkajíc za tepla. Jsme již docela sehraný tým a tak přípravy na akci nebyly nijak složité, v podstatě jsme jen zamluvili ubytování na ostrově VIR u Zadaru a dohodli složení expedice tedy tentokrát Pája, Vojta a Jarča  s tím, že nám firma ASP Group ochotně zapůjčila stroj Acces Max 700 na test a recenzi, tudíž se o něj náš tradiční vozový park ve složení SMC Jumbo 720R a Suzuki KQ 750 dočasně rozrostl (test stroje bude uveřejněn samostatně).

Odpoledne přijíždí Pája s velkým vlekem a nakládáme stroje. Pro Jumbo se cestou stavíme ve Stránčicích, kde před akcí prodělalo servisní prohlídku. Směr Chorvatsko tedy nakonec svištíme kolem osmé hodiny večer. Jedeme na noc a tak není provoz a cesta ubíhá bez problémů. Ještě v čechách kupujeme dálniční známku pro Rakousko a následně ve Slovinsku další (15 EUR). Brzy ráno bez větších kontrol překračujeme Chorvatskou hranici a přes Záhřeb míříme k pobřeží. Protože je noční cesta pro řidiče slušný zápřah zastavujeme u benzínky na pauzu a zjišťujeme, že Pája při tankování čtyřkolky zapoměl zavřít nádrž. Naštěstí víčko uvázlo na vleku a tak jsme jenom do nádrže nachytali trochu vody.  Projíždíme pohoří Velebit a překvapuje nás množství sněhu (místy jsou kolem silnice až metr vysoké bariéry).  Počasí je zde vyloženě hnusné. Osádka vozidla propadá mírné panice, že budeme opět jezdit na sněhu já je ale uklidňuji, že chléb se začne krájet až po průjezdu tunely k moři protože tam teplota zpravidla stoupá o několik stupňů. Chvíli jsem označován za kecala ale nakonec se ukáže, že klesání k moři udělá z -1 stupně krásných +9 a zamračenou oblohu střídá naprosté blankytné azuro. Všem se i přes únavu po probdělé noci rozzáří oči protože dobře tušíme, že ježdění bude parádní.

Těsně před Zadarem platíme druhé Chorvatské mýto a diskutujeme nad jeho neskutečnou drahotou (obě mýta  dohromady stála 55 EUR).  Bez větších potíží pak míříme na ostrov Vir. Místní uličky jsou skutečně úzké a navíc končí pravými úhly což je pro auto s velkým vlekem peklo. Pája ale bravurně manévruje až k apartmánu akorát tam musíme vlek odpojit a ručně jej dotlačit na parkoviště přičemž se nám podaří urvat poziční světlo (to by bylo abychom jednou nic neurvali :D).

Krásné počasí nás nenechá otálet a tak naházíme věci do apartmánu v rychlosti se převlékáme a už zhruba v 11 hodin sedáme na čtyřkolky a vyrážíme. Naše první cesta vede rovnou k moři, kde děláme pár fotek a podél pláže míříme na neobydlenou část ostrova. Cesta tu není žádný náročný terén ale jedna velká kochačka. Spousta šotolinových cest a podél moře pak parádní místy i desítky metrů vysoké útesy, ke kterým vedou trialové sjezdy. Kontrast útesů blankytně modrého moře a zasněžených hor na pozadí poskytuje famózní kulisu a tak přestáváme vnímat čas a podél pobřeží putujeme na nejzašší výběžek ostrova. Na výběžku dáváme pauzu přičemž Pája sbírá mušle a zjišťuje, že jsou ve valné většině obydlené kraby poustevníčky. Následuje nepopsatelná sranda, když se na bobku hrabe po lokty v moři, aby vylovil mušli zatřásl s ní a zeptal se “ jsi tam ?“ na to následuje „jo jsi tam“ mušli zahodí a vše se opakuje :D.  Já v mezičase zkouším Accesa na pobřežních skalách.

Když se dostatečně vyblbneme pokračujeme po pobřeží dál až k nesjízdnému úseku ze kterého stoupáme na vyvýšený střed ostrova. Terén je kamenitý a kameny jsou ostré jako břitva jedeme tedy na kochačku a hřejeme se na sluníčku. U vysílače pak pořizujeme foto a shodujeme se, že máme hlad a tedy míříme do centra na oběd. Je mimo sezonu a tak míříme do jedinné otevřené pizzerie kde dáváme rychlý oběd a přes místní wifi posíláme do čech pár ochutnávkových fotek.

Po obědě přes most opouštíme ostrov.  Jakmile se opustí městečko nabízí se k odbočení desítky různých polních cest křižujících pobřežní křoviny a tak náhodně volíme první a míříme podél pobřeží směrem kolem vesniček Nin a Vrsi. Pobřeží je členité a tak narážíme i na pár trialových pasáží či podmáčených luk a opět blbneme bez toho, abychom někomu vadili.  Do vesničky Vrsi dojíždíme až kolem 5 hodiny odpoledne a zjišťujeme, že čas problbnutý na pobřeží utíká skutečně rychle :D okolí je totiž v pravdě famózní.  Dáváme pauzu a občerstvujeme se limčou z místního marketu a protože toho máme všichni dost míříme opět spletí polních a příbřežních cest zpět. K apartmánu přijíždíme zhruba v 6 hodin večer a to zcela vyčerpaní.

Dnes jsme najeli jen něco přes 60 kilometrů ale byla to paráda únava je veliká a tak v okamžiku usínáme.