Přes hřebeny Karpat až na Fagaraš – díl třetí
ŠESTÝ DEN (29.5.2014)
Je tady šestý den naší výpravy. Ráno se budíme do naprosto snové atmosféry. Nad jezerem Lacul Vidraru se vznáší mlžný opar a nádherné hory v pozadí zalévá ranní slunce, no prostě paráda. Člověku se až nechce sedat na stroj a tuhle nádhernou scenérii opustit. Nakonec ale posnídáme sbalíme stany a po levém břehu jezera šotolinovou cestou míříme k Transfagarašské magistrále. Na konci jezera se napojujeme na asfaltku a zařezávajícím se údolím stoupáme k zasněženým vrcholům.
Je to tady ! Údolí se trošku otevírá do horského sedla a my stoupáme nespočtem parádních serpentýn s výhledy na horské hřebeny. Paráda. Nulový provoz a cedule u úpatí věstí, že silnice není průjezdná což sice znamená, že asi neprojedeme ale zase jsme tu úplně sami a tak si užíváme tu nádheru ničím nerušeni. Zhruba v polovině stoupání zastavujeme a pořizujeme fotky. Je slunečno a tak si na rozdíl od Transalpiny můžeme vychutnat výhledy a tu krásu za kterou jsme týden putovali. Nakonec vystoupáme až k tunelu, který je ale zavřený a z druhé strany pod hromadou sněhu. Dáváme si tedy krátkou pauzu a pozorujeme sviště skotačící na úbočí hory. Kochačka je to famózní jsme sice trošku zklamáni, že nám i druhý silniční hřeben nepodlehl ale alespoň máme důvod se sem ještě vrátit.
Když dostatečně nasosáme tu nádheru sjíždíme o pár set výškových metrů níže a odbočujeme ze silnice na prašnou cestu vedoucí k opuštěným dolům na úbočí skal. Kluci blbnou a já se vrhám na haldy kamení nic zajímavého ale nenalézám. Pak už sjíždíme zpět k Lacul Vidraru, které objíždíme po druhé straně. Kolem jezera je to překvapivě docela štreka a tak zhruba v polovině musíme zastavit a naplnit nádrže z kanystrů. Kluci ještě nakoupí nějaký ten suvenýr, vyfotíme si neuvěřitelně vysokou přehradu a raženým tunelem padáme dolů k parkovišti u Drákulova hradu Poienari. Je vedro jako pedro. Parkuje se dole u silnice a tak se na hrad vydává jen zhruba polovina výpravy. Já s Jaruš zůstáváme hlídat a tak si v mezičase dáváme oběd a krmíme místní toulavé psy.
Když se zbytek výpravy vrací z hradu, vypráví o moc pěkném výhledu a že to obecně stálo za vidění. Kluci taky polknou nějakou tu sváču a pak nás už čeká ta méně záživná asfaltová část výpravy tedy návrat do Banátu. Dnes už je relativně pozdě takže přes Ramnicu Valcea míříme na Horezu a cestou pak odbočujeme do hor, kde bivakujeme v pěkném březovém remízku na úpatí hor. Ještě než postavíme stany přijíždí mladý Rumun na enduru a hledá kamaráda, který se mu v horách ztratil. Pokecáme on okoukne mašiny a pak už skoro za tmy odjíždí. My usedáme k ohýnku otevíráme pivko a do noci klábosíme.
Foto dne: Bimbajs
SEDMÝ DEN (30.5.2014)
Ráno se budíme do zatažené oblohy, fouká chladný vítr a je celkově nevlídně. Naházíme tedy věci na mašiny a přes Targu Jiu po silnici sjíždíme až k Oršave. Cesta je to nepříjemná, vítr je občas tak silný, že nás i s mašinou tlačí do škarpy. Rumunští řidiči jsou pak dost bezohlední, takže nás míjí na milimetry. Občas se tu předjíždí tak nebezpečně až člověku zatrne. Uff naštěstí bez karambolu dojíždíme do Oršavy a já zjišťuji, že mi znovu zlobí kontakt u přístrojovky. Tankujeme a podél Dunaje míříme na Eibentál. Jedu první a nejednou mi Jarča v zrcátku mizí. Když se vrátím zpátky nacházím jí odstavenou na kraji silnice a kluci už cosi okukují u zadního kola. Je to nepříjemná závada, kdy na AC 700 vylezl šroub od tlumiče a po pár metrech skoro prodřel hliníkový ráfek. Šroub vracíme zpět ale ráfek to má zasebou. Chybí tak milimetr a disk se rozpůlí. Náhradní kolo nemáme a tak se rozhodujeme k další opatrné jízdě. Když dojedeme na Eibentál je pozdní odpoledne a my usedáme v hospodě u Medvěda na pár točených.
Mezitím co popíjíme zkouší Dan zlomit místní rekord ve výběhu do protilehlého svahu. Nakonec zblbne i ostříleného veterána Silvera a k naší velké zábavě šplhají do kopce oba, aby následně své výsledky zapsali do pořadí, které je v hospodě vyvěšené. Luboš se nám v mezičase pod vlivem štěstí z návratu do Banátu pěkně nakulí a baví osazenstvo hospody i procházející domorodce etidou na téma vaření u čtyřkolky s trojkou v žíle :). Když se začne smrákat sedáme na stroje a popojíždíme pár set metrů za vesnici k bivaku. Aby byla již tak dokonalá zábava nezapomenutelná tak Luboš i přes náš bedlivý dohled kdesi odbočuje a míří kam ho kola dovezou :). Kluci čekají ve vsi a já ho vyrážím hledat, nakonec se mi ho podaří odchytit zhruba kilometr výše v lese, kde mu naštěstí došel benzín :). Společně pak vyjíždíme na louku nad vesnicí a hledáme plácek k bivaku. Je tma jak v pytli a fouká vítr, že to člověka skoro povalí. Vybírám plácek a začínáme stavět stany. Luďa ještě vyráží pro Bimbajse, který nás na louce přehlédl a opět pokračoval kamsi do lesa. Stavba stanů je v takovém větru peklo spíše to připomíná pouštění draka :). Když se nám nějak podaří postavit náš a Bimbajsovic stan jdeme na ten Tesco stan kluků ze Sýkořice. A to teprve nastává ta pravá sranda. Hned při stavění základny se stan víceméně roztrhal na hadry což ještě umocnil fakt, že Luďa zlomil jednu ze dvou nosných Tesco tyček. Na fakt, že cáry stanu vlají na zbytku polámaných tyček reagoval jak jinak než hurónským smíchem což Zdendovi sebralo veškerý vítr z plachet pro nějaké případné výčitky. No prostě jsme partička :). Nakonec jsem vylovil plachtu poslední záchrany a vytvořil z ní jakési závětří, které drželo trosky stanu jakžtakž pohromadě. I tak představovaly zbytky stanu velmi hrůzné přístřeší a spaní. Kluci ale nabídku na sdílení našich stanů odmítli a nasoukali se do svého rozervaného vigvamu k spánku.
Foto dne: Bimbajs
OSMÝ DEN (31.5.2014)
Noc to byla skutečně pekelná. Vítr neslábl a plachta, kterou jsme použili k záchraně trosek stanu dělala takový rachot, že kluci i my nemohli zamhouřit oko. Když jsme se ráno vydrápali na světlo boží nebylo o moc lépe. Kluky jsem našel zmáčknuté v rohu pozůstatků stanu nevyspalé ale vysmáté jak lečo :). Počasí se moc neumoudřilo je chladno fouká studený vítr a poprchává. Rychle tedy sbalíme a přes hory míříme na Bígr. Na Bígru dáváme oběd a pokecáme s partičkou kluků na motorkách. Protože se nám probroušený disk moc nelíbí a nechtěli bychom s ním zůstat někde v terénu volíme další cestu podél Dunaje a odpoledne dojíždíme do Gernika, kde naše výprava končí. Kluci ze Sýkořice balí a zítra odjíždí. My a Bimbajsové ještě zůstáváme a další den blbneme jen tak po okolí v Banátu.
Tentokrát to byla opravdu náročná výprava přejeli jsme několik pohoří a hřebenů Karpat bivakovali jsme celý týden v horách a najeli jsme kolem 1000 km (z toho silnice asi 400). I přes některé poruchy (prasklý rám KQ, utržený nosič CA, vcuclá nádrž KQ, pojistky Glad X5, probroušený disk AC 700, kontakty u přístrojovky X8) jsme vše zdolali zdárně a užili si další parádní expedici na kterou budeme dlouho vzpomínat. Já sám jí pak vzhledem k navštíveným lokalitám ale i nádherným bivakům a partě řadím mezi ty z těch našich nejpovedenějších. Takže už se těšíme zase :)
Neděle s expedičním speciálem
Je to pár dní co mně oslovil jeden čtyřkolář, který na našem webu shlédl nějaké fotky o ježdění v našem okolí a hodil dotaz zda je možno dorazit a zajezdit si s námi. Už jsem dlouho nedrandil navíc vždy rád poznám stejně zapálené lidičky a tak jsme se takřka ihned dohodli na nedělním pojezdu po našem krásném kraji. Každý čtenář si teď určitě poví „no a co?“, pravda, na tom nic tak zajímavého není :). To zajímavé přišlo až v okamžiku setkání na místě srazu. Na tradiční benzínku jsme za naši partičku dorazili dva Já a Jirka alias Kamzík. Natankovali jsme plné bandy a akorát, když jsme se začali rozlížet po naší návštěvě dorazil k nám bodrý usměvavý týpek, který se představil jako Radek a prý dorazil až z Třince :) Fíha to nám tedy padla sanice takovou štreku k nám, to abychom se vytáhli a ukázali to nejlepší :D. Když pak Radek otevřel dodávku přišlo to překvapení hlavní a oči nám zazářily, jelikož na nás koukal asi ten nejvíc vytuněný CA Renegade jakého lze v ČR vidět a který není žádnému opravdovému fanouškovi čtyřkolek cizí.
Ano byl to totiž ten Radek, který si před pár lety nechal na zakázku vyrobit expediční speciál se kterým pak na pásech v zimě vyrazil až na polární kruh. Tento stroj jste také mohli naživo vidět na letošní výstavě Motocykl, kde byl k vidění na stánku firmy RWD Shop, která jej aktuálně servisuje. Tahle čtyřkolka je pro oko každého cestovatele skutečná pastva a každý detail a tuning je navíc funkční a promyšlený. Zakázkové rámy osazené úložnými boxy, parádní kryty ramen, kovové kryty světel, přídavná nádrž ale i perfektní osazení kanystrů (tenhle stroj jezdil v -30 stupních na pásech, kdy se spotřeba počítala na desítky litrů ), kompletní vyhřívání, plexy štít (který kryje důležité ovladací prvky vyhřívání a přepínání na doplňkovou nádrž špičkovou navigaci ZUNO nevyjímaje), předělaný plyn a ovládání brzd, přídavné světlo k krytem proti odlétajícím kamenům, odtlumená závodní řidítka Fast, laděný výfuk a svod, upravený variátor a tak dále a tak dále… To vše ve stylovém Can Am žlutočerném provedení. No prostě pastva pro oči.
Jistě chápete nadšení, které zavládlo a tedy i důvod proč vám čtenářům tenhle skvost formou pár řádek musím představit. Měli jsme tu jedinečnou příležitost vidět tohoto krasavce v akci a tak jsme vyrazili. Nejdříve jsme se zahřívacím tempem vydali do osvědčeného lomu, kde jsme zdolali pár výjezdu a Radek nám ukázal jak jeho žlutá kráska vypadá po řádné bahenní koupeli. V lomu bylo úmorné vedro a tak jsme po dostatečném vyblbnutí zamířili okruhem po krásném okolí Českého krasu až do podbrdí. Protože Radek avizoval, že rád bláto vzali jsme ho do bahenní lázně, kde jsem jakožto předjezdec předvedl ukázkové kompletní zapadnutí a naviákování :D. Když pak za mnou jedoucí Radek vzal za plyn nebyla to bahenní lázeň ale bahenní peklo :D. Prorval se bez ztráty kytičky ovšem žlutou by jste pak už na jeho stroji hledali jen těžko :D. Na kamenité trati nad Malkovem jsme pak vyzkoušeli trošku trialu trochu kamení a pak už jsme klouzali k řece na nějaké to brodění. Vody nebylo tolik, takže jsme se schladili pokoupali a dokonce i důkladně vypláchli žlutočerné vario :). Přes několik těch nejlepších vyhlídek jsme pak sklouzli na klobásku na ranč Malkov a odsud okruhem polňaček až na hranice Křivoklátska. Jezdili jsme celý den nakroutili jsme pěkných pár desítek kilometrů a i přes úmorné vedro jsme zvládli ty nejlepší místní lokality a trati. Radek jezdí jako drak a stroj ještě lépe. Byla radost pokecat poznat dalšího fajn cestovatele tedy si i vyměnit pár zážitku zkušeností a společně pojezdit v pohodovém duchu. No a co dodat nakonec, kdo ví třeba se s Radkem uvidíme na nějaké naší další expedici (nějaké nápady už se nám společně rýsují). Děkujeme tedy za návštěvu a když by i někdo další z Vás měl chuť se sklouznout neváhejte se přidat jsme i nadále otevřená skupina, která velmi ráda přivítá každého pohodového čtyřkolkáře.
PS: Když by jste se divili proč jsou ty fota tak hnusně zamlžená tak proto, že mi nikdo neřekl, že mám totálně špinavou čočku na foťáku :)
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko
SMC Gladiátor 720 Sport – Oťukávání
Na tenhle okamžik jsme se dlouho těšili a teď konečně nastal. Dostala se nám do ruky sportovní varianta čtyřkolky SMC Jumbo 720, kterou jsme jako první dlouhodobě testovali pro náš web. Zatím to bylo jen takové krátké oťukávání na jednodenním výletě a trati ale přesto na nás čtyřkolka udělala takový dojem, že musíme zhmotnit pár řádků :).
Nejprve něco obecně o čtyřkolce:
Jak jsem uvedl v úvodu tato čtyřkolka konstrukčně vychází z již lety prověřeného stroje SMC Jumbo 720. Stroj je tedy poháněn stejným motorem o objemu 675 cm3 a výkonu 51 koní s 57 Nm kroutícího momentu. Motor čtyřkolky sází na ověřené japonské komponenty (píst – R.W, pístní kroužky – Riken, spojka – Fuji, ložiska – KOYO a NTN, karburator – Mikuni, řemen varia – Bando, starter – Shihlin, generator – Shihlin atd.) a o jeho spolehlivosti a výkonu není pochyb, sami jsme jej ověřili v dlouhodobém testu přičemž testovaný stroj byl po roce trápení na expedičních cestách přestavěn na silniční speciál (mohli jste vidět na výstavě motocykl 2014) a nyní najíždí tisíce kilometrů po silnici. No a aby toho nebylo málo, tak se Jumbo s tímto motorem s železnou pravidelností objevuje i na stupních vítězů v závodech Cross country či offroad maratonu, kde nakládá i dvouválcovým, tedy silnějším mašinám. Převodovka je také stejná. Odpružení pak dovozce nabízí ve dvou variantách a to „Standard“, ve které je odpružení pomocí čtveřice dvojitých A ramen a kvalitních tlumičů s plynulým nastavením tuhosti a „Deluxe“, kde je čtyřkolka osazena špičkovými plně stavitelnými nitrogenovými tlumiči, které svou kvalitu ukazují hlavně při ostřejších jízdách v terénu a při trialových jízdách.
Motor stejný, převodovka stejná a vy se určitě ptáte, kde je změna tedy co činí ze čtyřkolky řekněme „rekreačně / pracovní“ toho „sporta“ a odpověď zní odlehčení. Čtyřkolka si zachovala svoji účelnost (bylo zachováno 4×4) ale výrobce odlehčil veškeré nosiče a rámy. Zároveň je čtyřkolka „přeplastovaná“ na dravý sportovní vzhled, který ještě umocňují nové světlomety projektorového typu.
Naše pocity z jízdy a hodnocení:
Hned jak jsem na čtyřkolku sedl a poprvé vzal za plyn, tak jsem pocítil ten „hlavní a nesmazatelný dojem“ z celého dne, a to tu opravdu zábavnou hravost a ovladatelnost stroje. Tak jak jsem po usednutí na X8mičku pocítil neodolatelnou chuť natáhnout to někam do širých dálav (ale dojem z těžkosti a mírné nemotornosti stroje nevymizel), tak jsem s tímto strojem po ujetí pár metrů začal koukat, kde se dá sjet z cesty do nějakého trialu a extrému :D. Tahle čtyřkolka si o to totiž úplně říká. Po pár hodinách blbnutí v lomu jsem s ladnou lehkostí vyjížděl výjezdy, na které bych s větším a těžším strojem ani nepomýšlel o tempu, driftech a všem ostatním snad ani nemluvím. Tahle čtyřkolka je zhmotněná zábava a to bratru za rozumný peníz (to uvádím pro ty co by chtěli nějaké srovnání s o řád dražším CanAm Renegade).
Odlehčení stroje je skutečně znát a řízení, které jsem už na Jumbo 720 považoval za výborné je teď opravdu parádní a to bez posilovače a jiné elektroniky, která v náročnějších podmínkách hrozí poškozením. Řízení je lehké a reaguje velmi přesně. Při těžším trialu v kamení atp. není žádný problém čtyřkolku vodit a naopak ve vyšších rychlostech drží pěkně stopu a nehrozí, že vám nějaká nerovnost či kámen nechtěně zatočí. Podvozek hodnotím také dobře čtyřkolka je stabilní ani při svižné jízdě driftem do zatáček nemá tendenci se převracet a nějaké boční náklony jsou bez problémů. Protože jsme testovali čtyřkolku předváděcí, nebylo nastavení podvozku pro mně a mojí „muší váhu“ ideální, ale to je věcí nastavení (sám bych pak určitě zvolil variantu s nitrogeny, jelikož tenhle stroj nebudete „lechtat“ někde na cestě). Co se projevu motoru týká, tak bych řekl (i když to neumím racionálně vysvětlit), že má variátor lepší dynamiku, než na klasickém Jumbu 720, které jsem testoval v minulosti. Tam byl nástup výkonu, respektive jeho přenos variátorem v rozjezdu takový vláčnější ale (možná díky odlehčení) tahle čtyřkolka jde “za plynem“ daleko lépe a to už od prvního okamžiku. Jediná taková ta drobnost, která se v rámci testu objevila a už jsem na ní zapomněl je vypadávání sedačky :D. Drobnost, která provázela i staré Jumbo tedy stav, kdy v nějakém výjezdu či křížení sedačka „vycvakne“ a začne vám klouzat pod zadkem. To se dá jednoduše vyřešit ale uvádím pro pořádek.
Nakonec, před časem jsem dospěl k závěru, že mně ježdění v ČR už moc nebaví všude někdo nadává, někdo závidí a škodí a na trati je to nuda. Tahle čtyřkolka mně to poslední uvedené zcela vyvrátila. Umím si představit mít tenhle stroj v garáži a víkend trávit čistě na trati :D. A kdo ví ? Možná i změřit síly v nějakém závodě. Moc povedené a tedy v duchu moderní doby můj zabahněný palec nahoru.
