Dokolakolem – Bajkal 2014
Dnes pro Vás máme opravdovou zajímavost ze světa cestování na čtyřkolkách a to upoutávku na další plánovanou a již z jejího popisu fantastickou výpravu party kamarádů, kteří své cesty podnikají pod hlavičkou „Dokolakolem“. Aktuálně chystají cestu na Bajkal a sbírají finance na pořízení filmu z tohoto dobrodružství. Jakožto server zaměřený na zahraniční cesty na čtyřkolkách jsme s kluky před časem navázali kontakt a zde přinášíme krátké představení chystané cesty, které pro nás napsali. Budeme velmi hrdí, když i vy naši čtenáři klukům na jejich chystané dobrodružství nějak přispějete. No a zde tedy krátká upoutávka….
V roce 2013 jsme podnikli výlet na dvou čtyřkolkách (Yamaha Grizzly 700, Can-am Outlander MAX 800R XT-P) a jedné mašině (BMW F800 GS) kolem Černého moře. Na cestě jsme strávili celkem 41 dní a najeli 7000 km po vlastní ose a asi 1000 km na trajektu z Ukrajinské Oděsi do přístavního města Poti v Gruzii.
Strašně nás lákají výhodní země a tak pod dlouhých debatách, padlo rozhodnutí, vyrazit letos k jezeru Bajkal v jižní části východní Sibiře v Rusku, největší zásobárně pitné vody na světě. Protože je cesta zatraceně dlouhá, rozhodli jsme se přiblížit z Moskvy, kam pojedeme po vlastní ose, do Irkutska (města cca 70 km od Bajkalu) vlakem po Transsibiřské magistrále. Samotná cesta vlakem bude asi taky pěknej zážitek. Co se asi tak dá dělat 5 dní ve vlaku ? Koukat z vokna ? :) Hlavně pořádně nevíme, jak to bude s naložením strojů na vlak. Máme vícero informací, ale každý říka něco jiného. To se asi dozvíme až na místě. Zkusíme zahrát na osvědčenou sociální strunu a to by bylo, aby nám při odjezdu nesalutovali. Kolem Bajkalu chceme pár dní zazevlovat, hlavně ochutnat Omula, rybu která se vyskytuje pouze tam a která se tam hojně prodává na každém rohu, ať už v uzeném či sušeném stavu.
Od Bajkalu chceme vyrazit směr Ulaanbaatar, hlavní město Mongolska a pak stovky kilometrů na západ nekonečnými pláněmi s minimem osídlení, nedostatkem benzínu, pitné vody a vlastně všeho. A samozřejmě se těšíme na setkání s domorodci, nějakou tu jurtu bychom chtěli taky prohlídnout zevnitř, což asi nebude problém, když člověk čte informace o téhle krásné zemi. V Mogolsku najedeme cca 1800 km převážně po šotolinách, protože tam asfalt zkrátka moc není. No a potom šup zpátky do Ruska a pak směr Kazachstán (Mongolsko nesousedí s Kazachstánem). V Kazachstánu to chceme vzít kolem Aralského a Kaspického moře. V této zemi strávíme asi hodně času, když se člověk podívá, jak je Kazachstán obrovská země.
Z Kazachstánu opět do Ruska a pak bychom chtěli jet přes Ukrajinu přímo domů, ale uvidíme jak se situace do té doby na Ukrajině vyvine. Když to nepůjde, vezmeme to spodem a to přes naší zamilovanou Gruzii, Turecko a dál. Nad tím nemá cenu teď přemýšlet. To vše ukáže čas, ale i tahle varianta je hodně ve hře. Každopádně cesta bude trvat dva až dva a půl měíce a počítáme, že najedem cca 12 000 km.
Přípravy na cestu jsou nyní v plném proudu. Je toho celkem dost, co všechno musí člověk zařídit. Víza, očkování, pojištění, náhradní díly, dát dohromady stroje před cestou atd. Dá se říct, že poslední týdny neřešíme nic jiného a to není zdaleka vše vyřízeno. Z této cesty chceme natočit film a tak jsme vytvořili projekt na portálu Startovač.cz, kde se snažíme sehnat peníze na kameramana, který pojede s námi a na vytvoření filmu. Samotnou cestu si hradíme ze svejch. Na projekt můžete mrknout zde. Na fotky a amatérské video z cesty kolem Černého moře pak tady.
Text: Tomáš Pučálka (Dokolakolem)
Přes hřebeny Karpat až na Fagaraš – díl první
Když jsme loni po návratu z Maramureše na jedné z pravidelných schůzek meditovali kam se vydat tentokrát padlo mnoho návhrů. Rumunsko někteří zavrhovali jelikož tam jezdíme nejčastěji a už toho spoustu známe. Přesto jsme se nakonec rozhodli že tentokrát navštívíme oblast Transilvánie a taky pohoří Fagaraš včetně pravého Drákulova hradu Poienari. V tomto deníku se Vám tedy pokusím zprostředkovat obrovské množství zážitků které jsme na téhle fantastické výpravě okusili.
PŘÍPRAVY:
I když by se mohlo zdát, že jsou již pro nás po těch desítkách cest přípravy naprostou rutinou opak je pravdou a přípravy na tuhle akci to jen znovu potvrdily. Nejdříve jsme jako tradičně realizovali krátkou schůzku s posezením na naší chatě v Račicích, kde se však jako vždy hodně pilo hodně pokecalo a vůbec nic nedomluvilo :D. Abych byl tedy přesný domluvilo se pouze to, že tentokrát jedeme „natěžko“, takže nebudeme spát v penzionu ale ve stanech a budeme se posouvat přes hřebeny Karpat z Banátu až na Fagaraš a zpět. Pro kluky (Keeper, Silver) to byla z hlediska pakování na čtyřkolku premiéra. Chvíli zkoušeli oponovat ale byli přehlasováni navíc jsem jim namluvil, jaká že je to pod stanem paráda, romantika, pohoda a vůbec :D. Zároveň jsme se dozvěděli i to, že Pája, naše expediční legenda se tentokrát nemůže zůčastnit což týden před odjezdem přineslo i menší logistické potíže. Domů jsme se tedy rozjeli s jasnou představou co vzít ssebou a co je třeba zařídit. Týden před odjezdem byl tentorkát skutečně hektický s Keeperem jsme pořídili a namontovali (druhé uvedené byl heroický výkon protože jsme museli odplastovat takřka půl auta) kouli na moji Hondu CRV a já ji obratem zapsal do TP. Pája mi ochotně zapůjčil vozík, který jsem s Keeperem přezul na nové pneu (ty staré už absolvovaly pár tisíc expedičních cest a tak už nebyly v kondici na přetížený vozík a dalších 2000 km).
Při přezouvání pneumatik zjišťujeme další závadu na vozíku a to totálně zničené ložisko. Dva dny před odjezdem 6 hodin večer a stress stoupá ale Keeper se vyzná, takže ve spolupráci s přítelem Googlem vyhledá ekvivalent a začíná telefonický maraton a shánění. Nakonec se nám podaří ložisko sehnat přímo v Berouně (za krásných 1000 CZK) kam jej následující den ráno jedu vyzvednout a večer jej Keeper montuje na vozík. Kluci mně postupně ukazují výbavu a musím uznat, že se tomu věnují svědomitě, stroje mají nově pořešeny přední boxy, kanystry na vodu, dokupují se vařiče, spacáky atd.. V průběhu příprav jsem nakoupil několik beden osvědčených jídel Adventuremenu takže si je rozdělujeme a základní stravu máme pořešenou. Poslední co zbývá je naložit stroje. Já se na cestu vydávám s námi dlouhodobě testovanou čtyřkolkou Journeyman Gladiátor X8 Elka Edition a tentokrát s námi vyráží i moje polovička Jarča, které čtyřkolku k expedici a testu velmi ochotně zapůjčila firma ASP Group a je to Arctic Cat 700. Protože je zapůjčený vozík krátký domlouváme se s Bimbajsem, že on naloží dlouhého Gladiátora a já naložím jeden z jejich krátkých strojů. Tenhle plán padá před centrálou ASP Group, kde je nám nakonec zapůjčen dlouhý stroj :). Provádíme tedy poslední stresující škatulata a všechny mašiny strkáme k Bimbajsům, kteří jak už u nich bývá zvykem bez zbytečných řeší ochotně vše nakládají na vozíky .. Já nakonec táhnu kolky kluků a oni ty naše :D. Uff no nakonec už jen naházet věci do auta a pomodlit se ať vše klapne a že jsou tímto všechny komplikace za námi.
ÚČASTNÍCI:
Keeper (KQ 750) | SilverX5 (JM Glad X5) | Bimbajs S (CA Outlander 850) | Bimbajs J (CA Renegade 800)
Jarča (AC 750 TRV 700i PS) | Vojta (JM Gladiátor X8 Efi Elka Edition)
ODJEZD a PRVNÍ DEN (24.5.2014)
Oficiální odjezd je již tradičně stanoven na pátek večer 19:00. Vyrážím trošku dřív abych stihl zajet k Bimbajsům a připojit naložený vozík a pak už mířím na pumpu kde máme sraz se Silverem a Keeperem. Bimbajsové vyrazili již ráno a budou na nás čekat kdesi u Rumunských hranic. Keeper nám ještě do auta namontuje vysílačku a já přitom zjišťuji že na zapůjčeném vozíku nesvítí celá jedna strana :). Není ale čas to řešit takže hurá za volant a na cestu. Vlastní přesun asi nemá smysl popisovat chvilku mně trvalo než jsem si zvykl na chování auta a nebržděných 900 kg za zadkem ale po pár kilometrech se to podalo tak že mně musel Keeper občas brzdit v rozletu :D. Na Rumunských hranicích čeká Bimbajs sjíždíme na první Petrom pumpu kde bez problému kupujeme Rovinětu a zavládne trochu humoru na Pájovu adresu jako že už víme proč jindy nejde koupit :D :D. Pak už bez potíží kloužeme ke Gerniku v našem zamilovaném Banátu. Ve stoupání z Nuova Moldova ke Gerniku potkáváme Boba a kluky co se vrací po týdením pobytu. Naše auto mijí bez povšimnutí protože je zmatou CA na vozíku kluci za námi je ale zhaftnou takže i pokecají). Na místo přijíždíme kolem poledne je sluníčko nicméně okolní kopce jsou zahaleny ocelovými mraky.
V rychlosti pozdravíme Merhautovi a dozvídáme se smutný příběh ubytovaných čtyřkolkářů (takový česko německý mix) ti dorazili včera a jeden z nich cestou usnul rozbil auto a hlavně Jumbo na vleku které je doslova napadrť. V rychlosti házíme věci na kolky a strkáme auta do dvora naší historicky oblíbené chalupy přes ulici (bezproblémový proces balení a odjezdu nám komplikuje jen „vedoucí“ oné mezinárodní výpravy, který zdřejmě nabyl dojmu, že 6 strojů tři auta a vleky jsou na příjezdové cestě málo a tak přesně v oněch 15 minutách co jsme potřebovali skládat zahájil nějaké ne zcela pochopitelné manévry s auty a vleky jejich výpravy). Nakonec se ještě krátce pohádám s polovičkou jelikož jsem doposud nepochopil ženský způsob balení věcí o rozsahu potřeb na jeden týden ani nemluvě :D a pak už vyrážíme směr Rovensko po „rozřazovací“ červené. Červená trasa plní svůj tradiční účel. Je rozmoklá kluzká a tak hledáme pořadí ve skupině, tempo, ale i osvěžujeme pravidla pro případnou pomoc atd.. Jde to samo jelikož opět narážíme na větvemi zaházenou cestu což znamená zastávku ve výjezdu a spolupráci při zprůjezdnění trasy. Jarča si zvyká na stroj ale terén zvládá výborně. Na Rovensku krátce zastavujeme nakupujeme si pár pivek a vyměňujeme si české koruny za Rumunské Lei. Dál pokračujeme směrem na Šumici. Louže které nás provázely před 14 dny jsou prázdnější přesto ale Jarča předvede parádní číslo když jednu zkouší vzít jen na dvě kola a zbylá dvě nechat na suchu :D Tahle začátečnická chyba jí vzápětí vyškolí protože je louže hlubší než to vypadalo. Když je stroj skoro na boku Jarča ladně vystupuje a boří nohu až po koleno do bláta :D Napodruhé ale louži zdolává. Testuji navigační schopnosti a snažím se kluky navést na parádní místo na spaní, které jsme na některé z předchozích výprav našli. Končím ale na řadě slepých sjezdů, které důvěrně poznávám z pátrání, které jsme zde s Pájou v minulosti opakovaně podnikli při pokusech trefit Bígr takto zvrchu. Ve výjezdech se Jarče Arctic Cat (z důvodu chladiče zalepeného při jejích bahenních lázních) mírně přehřívá a nechceme to první den moc trápit.
Vyjíždíme tedy zpět na hřeben a vracíme se zpátky na klasickou cestu k Šumici a kdesi u Svinicea Mare rozhodujeme, že únava z cesty může znamenat nějakou chybu a tak na louce s krásným výhledem do krajiny vybalujeme první bivak. My s Bimbajsovými postavíme během chvilky zatímco Keeper se Siverem vybalují svůj “Tesco stan“ a za všeobecného veselí předvádějí jeho půlhodinovou stavbu ve stylu Pat a Mat. Pak už za přicházející tmy sedíme u vařičů s horkým čajem a vstřebáváme atmosféru prvního večera. Kluci ještě dovádí s rumem a pak zapadáme do stanů a brzy usínáme za zvuku řvoucích cikád.
Kompletní foto dne: Bimbajs
DRUHÝ DEN (25.5.2014)
Probouzíme se asi v 7 ráno a postupně snídáme. Je oblačno občas svítí sluníčko ale okolo se honí tmavé mraky. Když sbalíme stany vydáváme se do Šumice (Sumita). Cestu už znám takže to stahuju do údolí, kde v potoce umýváme zablácené chladiče. Cesta nás přívádí na hřebeny prvního pohoří Mutii Almajului. Kdesi na rozhraní okresů Judetul Caras Severin a Judetul Mehedinti narážíme na doly které dobře známe posledně jsme zde špatně odbočili a spadli do Oršavy. Vybavuji si směr a nakonec se nám podaří značenou hřebenovku nalézt. V bukových lesech je tradičně spousta polomů což znamená, že občas špatně odbočíme, zdoláváme padlé stromy ale nakonec bezpečně padáme do údolí, které nás přivádí do vesničky Putna. Právě zde stejně jako v ČR probíhají volby do evropského parlamentu takže u každého úřadu dohlíží na pořádek místní policista, kterého pozdravíme a stezkou za chalupami přes hřeben zamíříme k Šumici kde tradičně zakotvíme u p. Veverky na poště. Dáváme si rychlé občerstvení a necháváme mu hromádku přebytečných brufenů. Kolem se prohání pěkná bouřka které jsme se jako zázrakem vyhnuli.
Naše další cesta vede po asfaltu dolů na Lapusnicel odtud pak přes Petnic a Lablanita najíždíme na hlavní mezi Oršavou a Caransebeš a míříme směr Baile Herculane. Cestou nás chytá déšť takže oblékáme nepromoky a pokračujeme dál. Za Baile Herculane mineme přehradu Lacul Prisaca a o kus dál opouštíme asfalt. Míříme na Černou Sat a dál na krásnou přehradu Lacul Valea Lui Lovan u které v přilehlém lomu budujeme druhý bivak. Tentokrát zapalujeme ohýnek, kluci mezitím zbudují svůj „Tesco stan“, pak vylovíme pivka a v družné zábavě vysedáváme takřka až do půlnoci. Ke spánku nás tentokrát nepřivádí řvoucí cikády ale žáby z přilehlého lomového jezírka. Než usneme vedeme debatu proč občas všechny žáby jako když utne ztichnou pak začne jedna a vzápětí se přidají všechny . Nejvtipnější teorii přináší Bimbajs junior který nám tvrdí, že všechny žáby pomlouvají tu jednu nepřítomnou a pěkně jí mejou „prd..“ když se ona objeví všechny ztichnou :) hned jak zmizí začne vše nanovo :D.. Ležím a poslouchám ty drbny a než se naději spím jako dudek.
Kompletní foto dne: Bimbajs
TŘETÍ DEN (26.5.2014)
Budíme se opět relativně brzy. V průběhu snídaně oschnou stany, takže vše nabalíme na stroje a než se člověk rozkouká už se jede dál. Další cesta je parádní. Zajíždíme do dalšího pohoří Mutii Cernei vyhlídkovou cestou objíždíme krásné opuštěné jezero Lacul Valea Lui Lovan. Zhruba v polovině jezera zastavuji abych dolil benzín a zjišťuji že na všech zakoupených kanystrech odešlo těsnění :( Měním tedy uložení tak aby všechny byly „na stojáka“ a mezitím nás míjí auto dřevařů. Jede jich v kabině náklaďáku asi 8 jsou všichni zlití jak carští důstojníci a vysvětlují nám že přes hřebeny odbočkou na které stojíme neprojedeme. Snažím se jim vysvětlit že jim jen uhybáme a oni opakují svoji variantu :D Vydržím asi 6 kol téhle hry na blbějšího pak rezignuji a kluci se baví :D Když pak dřevaři odjíždí kluci mně upozorňují jestli jsem si vědom toho že tou cestou co stojíme přes hřeben neprojedeme :D :D Takovej kolorit :D… Za jezerem se z údolí vypravujeme pěknou vyhlídkovou lesní cestou do sedla v Mutii Valcan ze kterého padáme na druhé straně ke vstupní bráně NP Retezat a vjíždíme do Judetul Hunedoara.
U vstupu do parku dáváme svačinku a pak sjíždíme kousek po asfaltu do Campu Lui Neag odkud mám v úmyslu přejet další hřeben Mutii Valcan. Odbočku do terénu se mi skutečně podaří nalézt tak odbočuji všichni ostatní také až na Bimbajse který ignoruje juniora stojícího na obočce a k pobavení Rumunů na zahrádce přilehlé restaurace míří dál směrem Uricani :D. Zastavujeme a Bimbajs Junior se jej vydává hledat . Po chvíli se ale vrací s nepořízenou takže ho necháváme stát u odbočky a já příjímám telefonát od Bimbajse kterého navigujeme zpět :D. Po návratu nám vysvětluje že na chvíli zastavil a pak se nás snažil dojet :D Juniora přehlédl a když to kalil na plný plyn zhruba dalších 10 km bylo mu to divné :D. Překřtíváme ho na „Richarda“ (naši přátelé vědí) a mizíme ke hřebenům. Přichází parádní lesácká cesta spousty bláta prudké stoupání a následné klesání atd… Několik hodin si užíváme tento přejezd než se před námi otevře skalnatý kaňon na druhé straně hřebene. Paráda.. ostré skály a zařízlý kaňon s křišťálově čistou vodou. Při jedné kochací zastávce nás zaskočí lavina kamení která zasype Bimbajse Juniora. Chce to obezřetnost tyto cesty jsou neudržované a podemleté kraje kaňonu znamenají opravdové nebezpečí. Projíždíme údolím až k ponoru řeky do jeskyně, která tvoří famózní tunel. Hltáme tu nádheru dokud se kaňon neotevře na druhé straně pohoří. U informační cedule parku dáváme pauzu a odvážlivci skáčí na koupel do horského potoka. Když zrelaxujeme sjíždíme k asfaltu a konstatujeme, že tohle byla opravdu špička. Jsme na jižní straně pohoří Mutii Valcan v okrese Judetul Gorj a projeli jsme NP Cheile Shodolului.
Po asfaltu míříme do města Targu Jiu, kde tankujeme a zjišťujeme první závažnější poruchu. Tak jak všichni sledujeme ubývající benzín Keeperovi naopak přibývá a u pumpy zjistíme příčinu. V nádrži mu vznikl podtlak a ta se víceméně vcucla dovnitř. Tankujeme tedy a doufáme, že se vrátí do původního stavu. Podtlak Keeper bude kontrolovat a povolovat víčko zatím to vypadá OK. Dále máme v úmyslu projet NP Defileul Jiului a v jeho srdci bivakovat. Bohužel nad Bumbesti Jiu narážíme na dopravní zácpu respektive silniční úzávěru v zařízlém údolí (nelze objet terénem), stojíme a čekáme zhruba dvě hodiny a pak se rozhodujeme hledat nějaké jiné údolí, kterým opět překročíme hřeben směrem nasever. Nekonečnými vesničkami Tetila, Crasna atp. přejíždíme až k podhorskému městečku Novaci, před kterým uhýbáme na pěknou teréní cestu údolím vedoucím k hřebenům. Už je skoro tma mrholí a únava je mocná. Najít bivak v zařízlém údolí vypadá skoro nemožně, kilometry přibývají a stále nepotkáváme ani plácek na jeden stan natož na tři. Vyštavěni, kdesi v lesích zastavujeme u dřevařů a ti nás navigují na malou loučku u potoka, kde nakonec kotvíme. Máme toho až za uši takže jen rychle a za tmy stavíme stany polkneme horký čaj a bez dlouhého vysedávání kloužeme do spacáků. Tentokrát nás uspávají myšky, které hodují na zbytcích Silvrových sušenek. Jsme kdesi v Mutii Parang v údolí pod Transalpinou. Tím tato část deníku končí a pokračování již brzy ……
- Târgu Jiu je město v rumunském Valašsku. Je centrem župy Gorj, leží na úpatí Karpat, žije zde 97 591 obyvatel. Město se nachází na řece Jiu, prochází ním důležitá železniční trať, spojující východ Sedmihradska s Valašskem.
- Mehedinți (čti [mehedinc]) je pohoří v západní části Jižních Karpat v jihozápadním Rumunsku ve stejnojmenné župě. Táhne se ze severovýchodu na jihozápad od pohoří Godeanu a Vâlcan (jehož je pokračováním) k lázním Băile Herculane. Na severozápadě ho údolí řeky Cerna odděluje od souběžného pohoří Cerna, na jihovýchodě přechází v pahorkatinu Podișul Mehedinți. Zatímco severozápadní svahy spadají prudce do údolí, jihovýchodní strana klesá pozvolně. Nejvyšším vrcholem pohoří je Vârful lui Stan (1466 m), další významné vrcholy jsou Piatra Cloșani (1421 m), Pietrele Albe (1336 m) a Domogled (1105). Pohoří je tvořeno převážně jurskými vápenci. Na jihovýchodních svazích se nachází významná krasová oblast Ponoarele. Celkově je v povodí Cerné známo na 100 krasových jeskyní. Podstatná část pohoří je součástí národního parku Domogled – Valea Cernei.
- Parâng (čti [paryng]), též Munții Parângului, podle pravopisu platného do roku 1993 psáno Parîng, je druhé nejvyšší pohoří Rumunska. Nejvyšším vrcholem je Parângul Mare s výškou 2 519 m, který jako jediný přesahuje hranici 2 500 metrů. Tři další vrcholy přesahují 2 400 metrů (Gemănarea s 2 426 m, Stoienița s 2 421 m a Cârja s 2 405 m) a 15 vrcholů přesahuje 2 300 metrů. Parâng je známý svou opuštěností a z trojice nejvyšších rumunských hor je také nejméně navštěvovaný a nejklidnější. Po geologické stránce je pohoří složeno především z krystalických hornin a svými oblými skalnatými vrcholy připomíná Nízké Tatry. V horách pramení několik řek a nachází se zde asi 50 horských ples, z nichž je nejznámější Câlcescu. Více se dočtete zde.
Kompletní foto dne: Bimbajs
Kompletní fotogalerie z celé akce : Vojta , SilverX5 , Keeper
Text: Vojtěch Lysenko
Foto: Vojtěch Lysenko, Luděk Matějka, Zdeněk Klimeš, Luboš Matějka
Prodloužený víkend v terénu II – Tarcu 2014
Na letošní jaro jsme naplánovali dvě krátké, řekněme zahřívací akce, které nám poslouží pro seznámení s novými stroji a v rámci kterých také využijeme volné dny bez nutnosti čepat dovolenou. V tomto deníku Vám pak přiblížím druhou z těchto akcí, tedy výpravu, která měla původně směrovat na hřebeny pohoří Maramureš ale protože jsou stále pod sněhem rozhodli jsme se k pokusu o přejezd hřebene Mutii Tarcu (Loni jsme navštívili jen vrchol). Naši tradiční sestavu Vojta (JM Gladiátor X8 Elka edition) a Pája ( Gladiátor Z6 EFI EX) doplnili kamarádi Kankx (SMC Jumbo 720 R) a Johanik (Polaris 850 XP). Vyjíždět jsme chtěli v úterý 29.4.2014 večer ale Pája musel zůstat na odpolední šichtě takže nakonec odjíždíme ve středu ráno. Ještě v noci balím všechno na kolku a v půl sedmé ráno sedám na stroj a po ose sjíždím na místo nakládky tedy benzinu v Berouně, kde už čeká Pája. Druhé vozidlo kluků ze severu doráží s mírným zpožděním. Kankx hlásí průjem který je zdržel :D. No chlapec už s námi byl tak si to chtěl odbýt dopředu raději než někde v terénu :D. V rychlosti nakládáme mašiny přičemž Pája pasuje Jumbo do dodávky vyloženě ťip ťop, roli hrají opravdu milimetry ale vejde se. Po cestě ještě rychle zastavujeme ve Strančicích, kde nabíráme Pájovu Z6tku po servisní prohlídce a pak už hurá po D1 cestě snů a dál přes Slovensko a Maďarsko až do Rumun.
Komentovat nákup Roviněty už snad ani netřeba, ten strejda co sedí na hranicích v okénku je tam skutečně jen pro okrasu, opět hlásí, že mu nefunguje systém, takže rovinětu kupujeme klasicky, až na pumpě Petrom. Cestu už známe takřka poslepu takže frčíme bez potíží až do Gernika, kam dojíždíme v 11 večer za hustého deště. U Merhautů je plno potkáváme partu kolkařů ze severu (tuším že jich bylo 9) a tak nocleh v posteli nepřipadá v úvahu. Stavět stany po tmě a drápat se v dešti kamsi za vesnici se nikomu moc nechce takže rozhodujeme, že shodíme z vleků a nocujeme v autě. Volím nocleh na předních sedadlech a musím konstatovat, že takhle „blbě“ jsem se snad ještě nevyspal, dá li se o spánku vůbec hovořit :D. Nakonec mně ale aspoň na dvě hodinky ukolébá bubnování kapek deště a Johanovo motorová pila, který v pravidelných intervalech ladí plech na za námi parkující dodávce.
Ráno se budíme zhruba v 8 hodin v rychlosti shodíme zbytek mašin a hurá do terénu. Sotva otočíme klíčkem začíná znovu pršet. Na začátek míříme klasicky po červené na Rovensko, kde nás mírně zdrží akorát pasáž za mlýnky, která je zcela rozmáčená a Pája nám se Ztkou předvádí jízdu bokem v rokli hop :D. Nakonec ale kluzký svah projíždí bez ztráty kytičky. Přes Rovensko míříme krásnými horami směrem na Eftime Murgu. Trasu máme najetou, takže nebloudíme. Pravidelně stavíme jen aby Pája zalepil či přifoukl kolo :D. Déšť ustává místy vykoukne i sluníčko, takže je hned nálada veselejší. Chci klukům ukázat brod, který jsme týden předtím dávali jen tak tak. Voda ale opadla takže je to brnkačka a kluci si neodpustí trochu humoru na náš účet jakože to bylo fááákt hustý a tak :D. V jednom z krásných údolí narážíme na strom napříč cestou . Nejde o žádný tříletý bouček ale o strom jako prase. Nejdříve to zkouším navijákem ale strom se ani nehne … následují sekerky, pilka, páky, kdy s využitím toho, že je strom suchý a v půli částečně zlomený nakonec polovinu shodíme do rokle a po další půlhodině odvalíme druhou půlku tak, aby se dalo projet. Byla to tedy fuška naše dvě minisekerky Fiskars dostaly zabrat :D. Pája ještě dofoukne kolo a jedeme dál. Kdesi v lese nad Eftime Murgu narážíme na dřevorubce, kteří blokují cestu a tak je po chvíli čekání objíždíme lesem. Tentokrát nejedu první a následuju Johana, který mně navede na parádní past tedy listím zapadanou jámu ve které málem hodím X8mičku na bok naštěstí mně zastaví strom, který mírně líznu boxem. Johan se tradičně jen zubí od ucha k uchu něřád jeden :D. Zpátky na cestě už jen sklouzneme k mlýnkům Eftime Murgu a po asfaltu míříme k vesničce Varciorova pod Tarcu.
Začíná opět hustě pršet. Na první benzínce tankujeme a v hustém dešti frčíme zhruba 80 kilometrů k Varciorova. Když jsme na místě mírně bloudíme. Stále prší už jsme docela durch. Kankx nakonec vyloví mobil a pomocí google earth nachází správný směr k cestě na Tarcu. Vyjíždíme na teréní cestu a zjišťujeme, že ty nejzajímavější trialové pasáže protáhl bagr, takže se dříve velmi zajímavá cesta stala těžce pohodovou, rekreační . Ujedeme pár kilometrů a kluci už hlásí únavu je pozdní odpoledne zhruba hodina do tmy takže stavíme stany a chystáme se k prvnímu bivaku. Na stavbu stanů neprší a večeři taky dáváme docela v pohodě. Únava se ale neptá takže bez nějakého delšího vysedávání mizíme ve stanech a uleháme k blaženému spánku.
Ráno se budíme do zatažené oblohy občas ale vykoukne sluníčko, tak snad bude hezky. Rychle se nasnídáme a kolem 8 hodiny už opět jedeme směr horská chata v sedle pod Tarcu. U plesa zastavujeme doléváme benzín a stoupáme k vrcholu. Jedu první a zhruba po kilometru narážím na závěj v korytě zařízlé cesty. Připínám tedy předek a hurá do toho. 8mička má výkonu na rozdávání navíc jsem docela těžký takže závěj postupně prokousávám. Za mnou jede Pája, který se Ztkou uvázne tak mu sbíhám pomoci a s trochou tlačení a taky závěj prodáží. Johan s Polárkou vyloženě bojuje, automatické připínání uzávěrky je tady spíše na škodu, takže se mu kolka štorcuje napříč. Nakonec ale taky s trochou tlačení závěj proráží. Kankx volí jinou taktikou, kterou později pojmenováváme „když nevím co s tím dám plnej a ono to nějak dopadne“ tudíž do závějí letí na plný knedlík ty sice zdolává bez pomoci ale při zběsilé jízdě 2x zdatně naráží disk o kameny. Tyhle pasáže známe z loňska tady na šutrech kolky dostávají opravdu na frak. Bez lelkování ale nasedáme a stoupáme výš. Na další závěj narážím o pár set metrů výše, tentokrát je zafoukaná cesta zařízlá do průdkého svahu končícího kdesi pár kilometrů níže. Pouštím se do toho a docela to jde. Zhruba v druhé třetině si trošku vykopu jámu, takže sesedám a po chvíli se mi odlehčenou kolku daří sněhem prorvat až na druhou stranu.
Další na řadu přichází Pája, taky jede pěkně, ale zhruba v polovině zvítězí strach a tak točí kola směrem ke svahu což vede k zablokování předku a hrabající zadek mu poskočí zhruba o metr ze svahu přičemž vnější kolo padá tak, že Ztka sedí na břiše. Fíha pohled to hezký není. Rychle sbíháme a snažíme se obkopat předek a Ztku vytlačit zpátky na cestu. Sedí ale jak přibitá, kola hrabou naprázdno a na řadu přichází naviják. Otáčím se tedy a pomocí naviáku autíčko vyprošťujeme. Johan, už pěkně zapocený od pomoci Pájovi skáče na Polárku a pouští se také do závěje. Po pár metrech se mu ale stává to co níže tedy mu zabere to nejméně vhodné kolo a kolka se mu štorcuje napříč cestou, přímo dolů ze svahu. Jindy vysmátý Johan najednou moc smíchem neoplívá a přiznává, že si málem cvrnknul do dresu. Na řadu pak přichází lopatky, kolku obhrabáváme a házíme zpět na cestu. Když je Johan zpátky na začátku jedu se mrknout jak to vlastně vypadá výše. Hned pár metrů dál je další závěj a vrchol je zcela pod sněhem. Byla by to hrozná rasovina s nejistým výsledkem a velkým nebezpečím tudíž se rozhodujeme o ústupu. Kluci pořídí pár fotek a pak klesáme zpět dolů k sedlu Muntele Mic. Od sedla zkoušíme Tarcu objet a dostat se na nižší hřebeny jinudy ale většina cest nás vrací zpátky a proto se po zhruba dvou dalších hodinách objevíme zpátky v horském středisku sedla Muntele Mic.
Další cestu vybírá Kankx, který přes Google vykoukal pěknou offroad trasu, která by nás měla přivést zpět k silnici. Sjíždíme tedy parádním údolím s pár trialovými úseky až k vesnici na úbočí pohoří odkud míříme k hlavní mezi Caransebes a Orsova. Svítí sluníčko ale všude okolo mraky a bouřky takže využíváme sluníčko a dáváme pozdní oběd. Zpátky na hlavní silnici zastavujeme u benzínové pumpy, kde po natankování jedné nádrže dochází benzín a tak se přesouváme k druhé kde dotankujeme. Pak už s větrem o závod svištíme směr Šumice, kam dojíždíme pozdě odpoledne. Usedáme na lavičku a dáváme si jedno pivko. Jsme už docela orvaní navíc to vypadá, že za chvíli bude zase pršet. Po krátkém relaxu proto sedáme na stroje a na loukách nad Šumicí stavíme bivak. V rychlosti se navečeříme a přichází hustý déšť . Zalézáme do stanů a únava nás rychle posílá do říše snů.
Ráno se budíme do zamračena, než ale dáme snídani a sbalíme stany vykukuje sluníčko. Vydáváme se hlubokými lesy směr Bígr. Krásné louky horská údolí prostě jedeme na kochačku. Sluníčko střídají mlhavé opary s deštěm a počasí se střídá jak na houpačce. Nepromok už ani nesundavám člověk nikdy neví. Jedu první a v jedné lesní pasáži před výjezdem na louku nabírám smečku pasteveckých psů. Hafíci mně pěkně prohání až mně k pobavení za mnou jedoucího Johana zaženou do slepé uličky před spadlý strom. Musím na ně trošku houknout parking uprostřed smečky vyceněných zubů mně klidu nepřidá :D Johan, který za mnou vše filmuje div smíchy nepadá z kolky :D. V bukových lesích objíždíme mraky padlých stromů a mírně bloudíme. Když se konečně dostáváme do známých končin zjišťujeme, že směřujeme na Rovensko a na Bígr to asi netrefíme. U chalupy v horách narážíme na skupinu Rumunských offroadů tak se jich ptáme a oni potvrzují, že na Bígr to tudy nejde. K našemu překvapení nás pak ještě zvou na oběd, že akorát zapálili grill. Zdvořile to odmítáme ale všichni se shodneme, že místní pohostinnost nezná mezí. Pokračujeme tedy na Rovensko a já jednak vlivem únavy jednak vlivem blížící se základny zablbnu a v jedné odplavené koleji předvedu klukům číslo nevídané :D. Kolej mně chytne kolo což vyberu ale v téže vteřině mně druhé kolo strhne další rýha a ta mně směruje na hranu vozové cesty takže jde kolka na dvě kola já skoro vystoupím pak nastoupím a pokračuji dále :D. No řekněme to na rovinu k položení na bok chyběly centimetry :D. Na Johana se ani otáčet nemusím jeho řehot je tradičně slyšet i přes helmu :D. Zastavuji abychom odfrkli a trochu si užili zábavu na můj účet :D. Karta se naštěstí brzy obrací protože Pája z ničeho nic prohlašuje „hele já nemám blatník“ :D. No bodejť. V bukových lesích za Šumicí jsme objížděli mraky polomů a Pája se Ztkou předváděl „tank v akci“ přičemž mu nějaká větev uloupla blatník. Kluci sledují fotky (kde ho ještě měl) a teorii potvrzují.
No nic vracet se nebudeme . Sedáme na stroje a dorážíme na Rovensko, kde dáváme pivko a krátce pokecáme s partou čtyřkolkářů na Grizzlinách, kterým dáváme tip na fajn cestu do Šumice. Z Rovenska na Gernik už míříme klasicky po červené, kterou si jenom zpestřujeme prudkými výjezdy od mlýnků. Dáváme to nakonec všichni tedy i Kanx, který sice nadává, že jsme (kr….) ale je vidět, že si to užil :D :D. Pája jediný objíždí. Víme, že to Ztka vyjede (loni jsme to vyjížděli) ale tuhle akci má neustále prázdná kola tak na něj voláme ať objíždí. V Gerniku stavíme taky na jedno no a pak už jenom nakládka a zítra huráá domů. Byl to další z našich fajn prodloužených víkendů v terénu. Vyzkoušeli jsme nové stroje a užili si jak terénu tak srandy. Pokud mám sumarizovat poruchy, tak jsme řešili jen neustále ucházející kolo na Z6 (bordel ve ventilku, píchlé atd.) a utržený stabilizátor na Z6 (zjistilo se až po návratu na vozíku). Jinak jsme nikdo neřešili nic a tudíž musíme Johanovi pogratulovat jelikož tím prolomil prokletí Polarisu a jako první s námi dojel akci bez úhony. Na expediční čtyřkolce Journeyman X8 máme prvních 1000 km terénem a tak připravujeme úvodní článek s prvními dojmy.
Foto: Jan Kaňkovský (KankX)
Text: Vojtěch Lysenko
Kompetní fotogalerie: Johanik , Kankx 1 den, Kankx 2 den, Kankx 3 den, Kankx 4 den
